Irská revoluce

Dne 6. prosince 1921 byla v Londýně uzavřena dohoda, která stvrdila historický přelom v dějinách irského ostrova. Vedle ukončení více než dva roky trvající války umožnila vznik Irského svobodného státu. Nejednalo se ještě o Irskou republiku, tak jak ji známe dnes, nicméně i tento státoprávní stav již umožňoval Irům spravovat si vlastní záležitosti nezávisle na Velké Británii. Jak je známo, k Irskému státu nepřistoupilo šest hrabství na severu země, tedy majorita historické provincie Ulster, kde značnou část obyvatelstva tvořili probritští protestantští unionisté. Zde byl vytvořen severoirský stát, který zůstal součástí Spojeného království.

Irský boj za nezávislost trval s různou intenzitou několik staletí a to jak na válečném, tak na politickém kolbišti. Dala by se u něj najít řada paralel s vývojem v našem prostoru, zároveň měl ale řadu specifických rysů. Platí to i pro jeho závěrečnou fázi, tzv. irské revoluční období, které se počítá přibližně od let 1912−1913. Stejně jako v případě slovanských národů v Evropě, i Irové byli vtaženi do světového válečného konfliktu na straně mocnosti, za kterou postupem času stále více odmítali bojovat. Jak se zpívá ve slavné baladě Foggy Dew, „lépe zemřít v boji za svou zem na irské půdě než na Suvle nebo Sedd el Bahr“ (bojiště na poloostrově Gallipoli). Potíž byla v tom, že na rozdíl od Čechů nebo Srbů stáli nakonec irští nacionalisté na „špatné“ straně. Pokus jednoho z národních hrdinů sira Rogera Casementa vytvořit v Německu z válečných zajatců jakousi irskou legii se nesetkal s výrazným úspěchem a stejně tak ztroskotaly jeho snahy o dovezení německých zbraní irským revolucionářům. Skončil tak sám na pláži Banna (další slavná irská píseň) a stejně jako jeho souputníci zajatí v roce 1916 při neúspěšném Velikonočním povstání byl britskými úřady jako zrádce popraven.

Všechny tyto události však ještě více podnítily irský odpor vůči britské unionistické správě. Ačkoliv tedy stálo britské impérium v roce 1918 na straně vítězů, jeho celistvost to na mateřských ostrovech neupevnilo. Představitelé v Irsku dominantní nacionalistické strany Sinn Féin 21. ledna 1919 zformovali vlastní parlament (Dáil Éireann), čímž fakticky započala irská válka za nezávislost. Ta si vyžádala více než dva tisíce obětí, z nichž velkou část tvořili civilisté. Ze strany Irské republikánské armády („staré“ IRA, nikoliv Prozatímní IRA působící v Severním Irsku ve 2. polovině 20. století) byla vedena hlavně guerillovým způsobem boje. Jejími protivníky byly kromě britské armády hlavně místní vojensko-policejní oddíly RIC (Royal Irish Constabulary) posílené o „Black and Tans“, což byli z velké části nezaměstnaní britští veteráni z první světové války. Ti byli většinou irské společnosti považováni za nenáviděné žoldáky.

Ačkoliv se ztráty britských sil způsobené boji s IRA nedaly ani zdaleka srovnávat s těmi utrpěnými v první světové válce, pro netotalitní Spojené království byl dlouhotrvající konflikt s civilními oběťmi stěží udržitelný. To je konstatováno i v představované publikaci Ireland, která v příslušné kapitole nezpochybňuje možnost britského vojenského vítězství v občanské válce, ale upozorňuje na cenu, za kterou by ho bylo v civilizované společnosti dosaženo. Tak mohlo dojít k oboustrannému politickému jednání, jež bylo zahájeno příměřím v červenci 1921.

Výsledná ratifikovaná dohoda však nebyla podporována významnou částí radikálů mezi IRA i v Sinn Féin, což zapříčinilo další konflikt, tentokrát občanský, v němž byli „protidohodáři“ nakonec poraženi. Někteří z nich se nicméně později stali vrcholnými vládními i ústavními činiteli, za všechny je možné jmenovat pozdějšího předsedu vlády a prezidenta Irska Éamona de Valeru. Jak již bylo naznačeno výše, irská válka za nezávislost kromě svých politických důsledků zanechala i významnou stopu kulturní, například o příslušnících jediné guerillové brigády (3. Tipperary) vzniklo hned několik známých folkových písní. Text jedné z nich se dostal i do projevu prezidenta USA Ronalda Reagana při návštěvě Irska v roce 1984.

Kniha Ireland patří do britské edice mapující dějiny a současnost světových států, kam bylo tentokrát zařazeno i Irsko a to například vedle taktéž nově konstituované Jugoslávie (naopak svazek věnovaný Československu v edici nikdy nevyšel). Ve fondu naší instituce je od roku 1926, kdy byla přijata do knihovny Archivu národního osvobození.

Citace:

MURRAY, R. H. a LAW, Hugh. Ireland. London: Hodder and Stoughton, 1924. xvi, 286 stran. The nations of to-day: a new history of the world.