ISTHUANFFI, Nicolaus. Regni Hungarici historia

Logo bitva u Moháče - 1526 CZ

Květen roku 1526 představoval v Českém a Uherském království pod vládou mladičkého Ludvíka Jagellonského zlomové období. Osmanská hrozba se tehdy stala plně aktuální, neboť v tomto roce se cílem hlavní turecké armády vedené samotným sultánem Sulejmanem I. měly stát přímo Uhry. Zatímco se však sultánovy síly vydaly počátkem května ze shromaždiště u Adrianopole (dnes Edirne) na pochod k uherské hranici, v Budíně a Praze se teprve rozbíhala těžkopádná organizační mašinérie stavovského státu. Tento měsíc před pěti sty lety byl časem promarněných příležitostí, nešťastnou předehrou slavné a tragické bitvy u Moháče, jež pohřbila nejen panovníka, nýbrž i četné naděje. Podrobným způsobem o těchto kritických okamžicích informuje dílo Regni Hungarici historia (Historie Uherského království), jehož autorem byl svobodný pán Miklós Istvánffy (1538–1615).

Tento významný maďarský politik, humanistický historik a voják poznal osmanskou okupaci již v dětství, což hluboce poznamenalo jeho budoucí směřování. Jako vzdělaný diplomat, vicepalatin Uherského království a aktivní vojenský velitel z dob tzv. dlouhé turecké války (1591/3–1606) disponoval hlubokým vhledem do politických i strategických souvislostí. Osobní účast v bitvě u Pákozdu (1593) či při obléhání Velké Kanizsy (1600) a jeho podpis na Žitvatorocké mírové smlouvě z roku 1606 potvrzují, že nebyl jen teoretikem. Pro své rozsáhlé znalosti vojenských i politických dějin a vytříbený styl byl dobovými současníky nazýván „uherským Liviem“.

Jeho monumentální dílo se skládá z třiceti čtyř knih a mapuje dějiny Uherska od roku 1490 až do počátku 17. století. Přestože Istvánffy píše z uherského úhlu pohledu a zůstává v intencích manýristického dějepisectví, nabízí mimořádně plastický obraz květnových událostí roku 1526. Za klíčový moment považuje rozpuštění sněmu v Budíně („dimissis comitiis“), na němž šlechta sice slíbila králi ochranu, ale odmítla platit mimořádné daně bez splnění svých politických požadavků. Ludvík Jagellonský tak začal jednat doslova na vlastní pěst a využít mohl jen svoji pravomoc ke svolání zemské hotovosti na obranu země, zatímco s narůstající úzkostí sledoval zprávy o Sulejmanově postupu.

Istvánffy zdůrazňuje, že Ludvík upínal největší naděje k českým zemím a zejména k pohotovějším Moravanům, jejichž oddíly se brzy začaly připojovat ke královským silám. Král si byl vědom, že proti osmanské moci nutně potřebuje profesionální obrněnou jízdu („equitatu pollebant“). Situace však byla kritická: panovník byl ve finančních potížích, prakticky před bankrotem a marně hledal zastání u evropských mocností. Papež Kliment VII. poslal jen nedostatečnou peněžní částku, císař Karel V. se věnoval italským válkám a záležitostem v říši, zatímco polský král Zikmund Jagellonský se odvolával na nedávno uzavřené příměří s Turky. K politické izolaci se přidal i rozklad ve velení vojska – Istvánffy zmiňuje neřešitelný rozpor mezi sedmihradským vojvodou Janem Zápolským a uherským palatinem (místodržícím, vicekrálem) Báthorym i absenci vhodné vůdčí autority („tantum obeundum munus“). Moderně pak působí autorova argumentace, že pád Uher přímo ohrožuje i sousední rakouské a německé země („tantudem fere periculis provinciis Austriacis et Germaniae finibus…“).

V historických fondech knihovny Vojenského historického ústavu Praha se nachází druhé vydání této knihy, vytištěné v roce 1685 v Kolíně nad Rýnem u Johanna Wilhelma Friessema (1646–1700). První svazek zaujme velkolepým rytým předtitulním listem, který je alegorií království a panovníka Ferdinanda II. Samotný titul knihy rámují postavy znázorňující hrdinskou ctnost (virtus heroica) a autoritu moci (autoritas potestas). Tento konkrétní tisk je svázán v prostých lepenkových deskách potažených pergamenem, přičemž na hřbetu jsou patrné stopy po dřívějších vlastnících, mezi něž patřil pravděpodobně jistý Georgius Czymssalik.

Kniha však v minulosti náležela i premonstrátům ze Svatého Kopečku u Olomouce. Právě k jejich vlastnictví se váže zajímavé latinské exlibris s chronogramem. Zvýrazněná písmena v tomto textu dávají po sečtení rok 1746, kdy byl s největší pravděpodobností svazek do klášterní knihovny zařazen. Přestože je Istvánffyho dílo v našem prostředí méně známým pramenem, představuje fascinující svědectví o dnech, formujících dějiny střední Evropy na staletí dopředu.

Citace:

ISTHUANFFI, Nicolaus. Regni Hungarici historia, Post obitum gloriosissimi Matthiae Corvini Regis XXXIV. Quo Apostolicum hoc Regnum Turcarum potissimum armis barbare invasum, Libris XXXIV rerum in Pannonia, Dalmatia, Transsilvania, Moldavia, Bosnia, Illyrico, ceterisque confiniis integrum ultra seculum, ab Anno 1490 gestarum locupletissimis exacte descripta. Coloniae Agrippinae: Joannem Wilhelmum Friessem, 1685.

Na stránkách Münchener DigitalisierungsZentrum je k dispozici celý tisk v digitalizované podobě: https://www.digitale-sammlungen.de/en/view/bsb11196961?page=6,7

Renáta Modráková