Jan Štursa, Pamětní znak c. a k. pěšího pluku 81 Jihlavského, 1916.

Významného českého sochaře Jana Štursu (1880–1925) zastihla první světová válka v okamžiku, kdy se jako odborný asistent profesora J. V. Myslbeka chystal na studijní cestu do Paříže. Čekala ho slibná kariéra v proslulém sochařském ateliéru Émila Antoina Bourdella. Události po Sarajevském atentátu však jeho životní dráhu svedly jiným směrem. Roku 1914 narukoval k c. a k. pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě a odtud odjel na frontu do Haliče. S ohledem na dávné zranění na pravé ruce byl zařazen k pracovnímu oddílu jako sapér. V roce 1915 byl vážně zraněn výbuchem miny. Léčil se několik měsíců ve vojenské nemocnici v Jihlavě, přesvědčen, že se na frontu již nevrátí. Na počátku roku 1916 se setkal náhodou v jedné z místních restaurací s dávným přítelem ze studií, malířem Aloisem Podlouckým.  Měl na očích černé brýle, a tak jej Podloucký málem nepoznal. Zajistil, aby byl Štursa po zdravotní dovolené zařazen k umělecké skupině 81. pěšího pluku. Spolu s vídeňským sochařem Bauerem pracovali všichni tři v improvizovaném ateliéru jihlavských kasáren. Také tady vytvořil Štursa bronzový model odznaku příslušníků jihlavského pluku. Ve sbírce Vojenského historického ústavu se dochoval ve dvou exemplářích, z nichž jeden je signován autorem. Pamětní ráz dodává jejich adjustace na podložce, potažené sametem karmínové barvy.

Konečně v prosinci roku 1916 přišlo pro Štursu vysvobození. Po smrti Stanislava Suchardy se na pražské Akademii výtvarného umění uvolnila pozice řádného profesora. A tak se díky Myslbekovým intervencím opět vrátil do uměleckého života. Kromě pedagogické činnosti na Akademii se podílel i na velkých architektonických zakázkách. V letech 1922–1923 vytvořil čtyři reliéfy s motivy oslavujícími hrdinství legií na frontách první světové války pro průčelí pražské Legiobanky (Zborov, Sibiřská magistrála, Vouziers, Doss´ Alto). Na výzdobě Gočárovy stavby se Štursa spolupodílel s Ottou Gutfreundem. Roku 1924 se u Štursy začaly objevovat projevy vážné choroby, která postupně paralyzovala jeho mozkovou činnost. Po neúspěšných pokusech o léčbu na brněnské klinice si začal být na počátku následujícího roku plně vědom toho, co jej čeká. Proto zvolil počátkem května 1925 raději dobrovolnou smrt. Do poslední chvíle však neustával v umělecké činnosti.

Bronz, 290 x 340 mm.

Umělecké dílo je součástí původní sbírky Vojenského historického ústavu Praha.