JANKA, Otto. Generál Stanovský: příběh legionáře a letce a také příběh o zapomenuté ctnosti

Dne 27. března roku 1896 se v Moravské Ostravě narodil jako jedenácté dítě truhlářského mistra Stanovského syn pokřtěný jménem Vilém. Na svět tak přišel jeden z mimořádně významných československých letců. Jen výčet jeho životních fází je více než výmluvný: legionář, stíhací pilot, velící důstojník, člen vojenské odbojové organizace Obrana národa, politický vězeň, generál čs. armády, znovu politický vězeň, předseda letecké sekce Klubu vojenské historie při VHÚ a jeden ze zakladatelů Vojenského leteckého muzea ve Kbelích. Připomeňme si proto stručně jeho životní osudy.

Vilém Stanovský se vyučil truhlářem v otcově dílně a v šestnácti letech se vydal na zkušenou do Francie. Tam jej v létě 1914 zastihl začátek první světové války. Byl fotograficky zachycen mezi českými krajany protestujícími před rakousko-uherskou ambasádou. Patřil mezi první naše dobrovolníky, kteří se přihlásili do Francouzské cizinecké legie, kde z nich byla zformována československá rota „Nazdar“, respektive 1. rota praporu C 2. pochodového pluku 1. pěšího pluku cizinecké legie. S ní prošel prvními měsíci války a ve slavném boji u Arrasu 9. května 1915, kdy utrpěla rota Nazdar fatální ztráty (z 250 vojáků zbylo jen 75 nezraněných), byl raněn.

Po rekonvalescenci se pod vlivem Milana Rastislava Štefánika přihlásil k letectvu, ale zatím byl odmítnut a vrátil se do zákopů jako pěšák. Bojoval pak v české četě (pozůstatek roty Nazdar) u Belloy-en-Santerre, kde jen 25 dobrovolníků přečkalo bez zranění nástrahy fronty a bylo poté rozptýleno do ostatních útvarů pluku. Prošel bitvou na Sommě i těžkými boji u Verdunu.

Koncem roku 1917 ho konečně přijali k letectvu. Absolvoval letecký výcvik a pokračovací stíhací výcvik a počátkem srpna 1918 nastoupil k eskadře SPA 158, vyzbrojené letouny SPAD VII. S nimi pak létal na bojové mise v rámci třetí bitvy v Pikardii a v září se přesunul se svojí jednotkou do Belgie na letiště Rumbecke. Pouhé tři dny před uzavřením příměří, 8. listopadu 1918, byl v boji s německými Fokkery jeho SPAD těžce poškozen a Stanovský s ním při pokusu o nouzové přistání havaroval. Přitom utrpěl těžká zranění, včetně poranění páteře.

Počátkem roku 1919 se zotavil natolik, aby mohl znovu nastoupit do služby. Byl povýšen na poručíka a jmenován velitelem čs. leteckého oddílu v Istres, který měl školit budoucí čs. letce na francouzskou techniku a zajistit jim výcvik dle francouzských norem. Do vlasti se proto vrátil až na podzim 1919 a převzal velení na letišti a pilotní škole ve Kbelích. Roku 1922 jej jmenovali velitelem vzduchoplavecké školy (vojenského leteckého učiliště) v Chebu a o rok později, již v hodnosti štábního kapitána, byl přeložen na Slovensko k leteckému pluku č. 3 jako velitel jeho 6. letecké roty. Roku 1926 se proslavil dálkovým letem „kolem“ Evropy s drobnými odbočkami do Afriky a Asie (budeme se mu věnovat podrobněji během jeho stého výročí).

Roku 1927 byl velitelem leteckého pluku č. 3 a od roku 1933 leteckého pluku č. 6, dislokovaného ve Kbelích u Prahy. Tato jednotka byla od roku 1937 vyzbrojena mimo jiné rychlými sovětskými bombardéry Tupolev SB-2, které se měly v licenci vyrábět také v Československu jako Avia B-71. První stroje si Stanovský se svými piloty musel během přísně tajné mise vyzvednout přímo v SSSR. Jednotce velel i během zářijové mobilizace 1938 a v době březnové okupace až do jejího rozpuštění v červenci 1939.

Od začátku okupace se zapojil do protinacistického odboje v rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa a pomáhal organizovat odchody čs. letců do zahraničí, přičemž se k nim chtěl později také sám připojit. K tomu ale nedostal příležitost, neboť byl zatčen již 14. prosince 1939 při rozbití první garnitury Obrany národa. Němci jej tvrdě vyslýchali v Praze na Pankráci, po několika týdnech byl pak převezen do Brna na Špilberk, kde strávil téměř rok v samovazbě. Následně byl deportován do koncentračního tábora Dachau. I v těchto těžkých podmínkách se odmítal vzdát a zapojil se do táborové ilegální organizace zaměřené na pomoc francouzským vězňům. Nespolupráce s Němci mu vynesla zařazení do trestného oddílu. Byl jedním z pouhých tří Čechů, kteří toto de facto likvidační zařazení přežili. Nakonec se ale dočkal osvobození a konce války.

Na podzim 1945 byl povýšen na brigádního generála a postaven do čela velitelství letectva 1. oblasti, kde setrval do roku 1947. Následně byl přes svůj odpor „odklizen“ na pozici ředitele Leteckého odboru Ministerstva dopravy. Po únorovém komunistickém puči roku 1948 odmítl vstoupit do KSČ a na poradách začal vyžadovat oslovení „vážení soudruzi a pane generále“. Roku 1949 byl ještě povýšen na divizního generála, následoval ale strmý sestup. Dostal se do hledáčku Vojenského obranného zpravodajství a roku 1951 byl propuštěn z armády. Pro neustálé sledování ze strany bezpečnostních složek začal zvažovat opětovný odchod do exilu. Narazil ke své smůle na agenta provokatéra a roku 1952 byl po plánování pokusu o opuštění republiky zatčen.

Další rok a půl strávil ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni a později smutně konstatoval, že „komunisté byli vynalézavější a bezcitnější než esesáci v koncentračním táboře“. Byl odsouzen za velezradu a špionáž pro Francii k sedmnácti letům odnětí svobody a ke konfiskaci majetku. Trest si odbýval ve věznici Mírov. K jeho propuštění došlo v květnu 1960 během částečné amnestie politických vězňů.

Mohl se pak znovu zapojit do běžného života, byť stále perzekuovaný, s ubohým důchodem pomocného dělníka. Roku 1965 mu nebylo umožněno vycestovat do Francie, kam byl pozván při příležitosti 50. výročí bitvy u Arrasu. Alespoň se vrátil k letadlům, když se stal předsedou letecké sekce Klubu vojenské historie při VHÚ ve Kbelích. Díky uvolnění poměrů před „pražským jarem“ mu bylo v roce 1967 umožněno, aby přijal oficiální pozvání navštívit každoroční oslavy ukončení první světové války ve Francii. Při této příležitosti se stal čestným státním hostem, jemuž byla prokazována velká úcta. Během samotné přehlídky byl jediným veteránem, před nímž se francouzský prezident de Gaulle zastavil, podal mu ruku a řekl: „Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste vykonal.“

V průběhu šedesátých let se opakovaně marně snažil o obnovení svého procesu a dovolání se spravedlnosti. Nakonec uspěl na čtvrtý pokus na podzim 1969, kdy Vyšší vojenský soud v Příbrami rozhodl o jeho úplném zproštění viny. Právní moci nabyl verdikt až po souhlasném vyjádření prokurátora, k němuž došlo v červnu 1972, pouhý měsíc před Stanovského úmrtím. Dočkal se tedy satisfakce, což mnoha jiným nebylo dopřáno.

Prezentovanou knihu formátu A5 v pevné lepenkové vazbě napsal spisovatel a dramatik Otto Janka a vydalo ji nakladatelství Elka Press v edici Militaria. Vedle mimořádně čtivého životopisu Viléma Stanovského obsahuje i doslov „Jak jsem ho znal“ od plukovníka Ing. Jaroslava Janečky, zakladatele vojenského leteckého muzea ve Kbelích, který byl v šedesátých letech zástupcem Stanovského a sekretářem v letecké sekci Klubu vojenské historie při VHÚ. Popisuje podrobně jeho činnost na poli vojenského a leteckého muzejnictví i nález a rekonstrukci Stanovského dálkového stroje Aero Ab-11. Dále kniha obsahuje seznam vyznamenání Viléma Stanovského, chronologický přehled jeho života a samozřejmě obrazovou, primárně fotografickou přílohu.

Citace:

JANKA, Otto. Generál Stanovský: příběh legionáře a letce a také příběh o zapomenuté ctnosti. Militaria, sv. 9. Praha: Elka Press, 1997. ISBN 80-902353-1-X.

Zdeněk Munzar