Kamenná koule z bombardy

V letech 1961 až 1964 proběhl kompletní archeologický odkryv kamenného jádra hradu Sion Vojenským historickým ústavem Praha a od samého počátku byly nacházeny zlomky kamenných koulí z houfnic. Obléhatelé je používali na ničení „měkkých“ částí hradu, jako byly střechy a střelecké ochozy. Hrad byl po výzkumu interpretován jako nevelký, malý, sotva mohl odolávat čtyři měsíce, a proto bylo obléhání sehrané a k finálnímu útoku došlo jen proto, aby si páni nerozhněvali krále a císaře Zikmunda.

V roce 1963 dospěl výzkum do jižní části hradu a byl dokončen odkryv tzv. paláce, dělové bašty a brány. U ní došlo k nálezu tří celých kamenných koulí, z nichž dvě mají průměr 17 cm a jedna 27 cm. Čtvrtá koule je z kataklastického slepence, z pevné hrubozrnné horniny, v níž je velký podíl hrubozrnných úlomků, a má průměr 43 cm a hmotnost 103 kg (!). Koule ležela v suti dělostřelecké bašty, což znamená, že byla vypálena z jižního obléhacího tábora z velké bombardy. To byly dělostřelecké zbraně typické prachovou komorou užší než vlastní hlaveň. Výroba probíhala skováváním železných pasů, které se křížily a na závěr byly opatřeny obručemi po obvodu. Bombarda byla lafetována do dřevěného rámu uloženého v jámě v zemi, aby se kompenzoval zpětný ráz výstřelu. Jestliže má dochovaná vídeňská bombarda ráže 80 cm hmotnost 8 tun, pak u zbraně poloviční ráže použité u Sionu můžeme předpokládat hmotnost pohybující se okolo 4 tun. K výstřelu bylo potřeba zhruba 8-10 kg střelného prachu, obsluhu tvořily desítky mužů a k přepravě bylo použito 20 až 30 tažných volů. Ve sbírce VHÚ Praha se nachází také zlomek koule o průměru 40 cm, muselo tedy dojít minimálně ke dvěma výstřelům.

Autorka výzkumu dr. Eva Janská publikovala tři články o výzkumu a dějinách hradu, v nichž zpochybňovala věrohodnost obléhání. Sondáž na předhradí měla doložit, že se zde nenachází nálezové situace z 15. století, a proto předhradí opevněné příkopem a valem k hradu nenáleželo a bylo pozůstatkem hradiště z 10. století. Geofyzikální měření prokázalo, že předhradí bylo opevněno hradbou s čelní a zadní zdí bez malty a prostorem mezi nimi vyplněným zeminou. Taková hradba dobře absorbovala rázové vlny způsobované zásahy těžkými kamennými projektily z praků a bombard. Doložená přítomnost tak velké a drahé zbraně náročné na obsluhu a fungování dokládá, že obléhání bylo míněno vážně.

Koule byla zapsána do inventární knihy sbírky VHÚ Praha, ale při revizi fondu archeologie v roce 2017 nebyla nalezena a její číslo bylo obsazené jiným předmětem. V roce 2024 přednášel archeolog VHÚ Petr Čech v muzeu v Kutné Hoře, procházel okolo sboru Československé církve husitské ve Smíškově ulici a na jeho zahradě spatřil kamennou kouli na podstavci s nápisem, že pochází ze Sionu. Ihned bylo jasné, že to je ona chybějící. S nálezy z výzkumu se totiž v 60. letech 20. století zacházelo poněkud „volněji“ a koule byla bez protokolu zapůjčena k venkovní expozici. Šedesát let na dešti, sněhu a mrazu jí ale rozhodně neprospělo. Proběhlo velmi vstřícné jednání s Československou církví husitskou, koule byla ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem vyzdvižena, naložena a převezena do Vojenského technického muzea v Lešanech, kde došlo k očištění a neutralizaci povrchu a zbavení řas a lišejníků. Nově bude zapůjčena a vystavena v nově rekonstruovaném sboru v Rudné.