KOTÍK, Antonín]. Pláč Koruny české…

Dne 23. srpna 1866 došlo v pražském hotelu u Modré hvězdy k podpisu pražského míru, který definitivně ukončil prusko-rakouskou válku toho roku. Zhruba ve stejné době, konkrétně mezi 22. a 24. srpnem, se dostala do Prahy také dnes prezentovaná brožurka Pláč koruny české, která se měla stát výzvou Čechům k odporu proti Rakousku a byla hlavním politickým počinem české emigrace soustředěné kolem Josefa Václava Friče. Její dopad byl ale i s ohledem na uzavření pražského míru nevalný.

Josef Václav Frič (1829‒1890) byl český revolucionář, novinář a publicista. Ve svých pamětech se prohlásil vojenským velitelem Klementina během pražských svatodušních bouří roku 1848 a rozhodně patřil mezi studentské radikály. Po potlačení povstání, věznění a životu pod dohledem odešel roku 1858 do emigrace, během níž se snažil vystupovat jako hlavní politický činitel českého protihabsburského odboje, nikdy se mu ale nepodařilo soustředit dostatečné síly a prostředky k rozvinutí jakékoliv politické nebo vojenské akce. Sice jevil snahu zorganizovat po vzoru uherských (1849, 1859 a 1860‒1866) a polských (1848‒1849) legií v Itálii vojenskou jednotku česko-slovanskou, o jejímž zřízení jednal s italským revolucionářem Giuseppem Garibaldim, k jejímu zformování ale nakonec nikdy nedošlo a řada vojáků a důstojníků s vazbami na české země proto zůstala v uherské legii.

I roku 1866 se Josef Václav Frič snažil aktivizovat politický odpor v českých zemích. Nicméně opět na rozdíl od Uhrů, jejichž legie v Itálii se chystala na transport do Chorvatska a jejichž druhá legie v pruských službách, vedená úspěšným revolučním generálem Georgem (Györgym) Klapkou (1820‒1892), který byl mimochodem moravského původu, se na přelomu července a srpna 1866 vypravila přes Slezsko a Moravu na území dnešního Slovenska vyvolat nové uherské povstání, počínání Josefa Václava Friče nebylo zdaleka tak energické a rozhodné. Spolu se stejně vlastenecky zaměřeným Rudolfem knížetem Thurn-Taxisem (1833‒1904) sice dosáhli po jednání s pruským kancléřem Bismarckem povolení k politickému vystoupení, to ale přišlo velmi pozdě. Jednat začali až po pruské okupaci Prahy v prvním červencovém týdnu. Jejich vize autonomního česko-moravského království pod pruskou patronací byla navíc pro většinu obyvatel českých zemí příliš radikální, neboť Prusové byli vnímáni jako letití nepřátelé.

Rozhodli se tedy pro agitaci prostřednictvím tisku. K sepsání textu, který by líčil všechny historické rakouské křivdy vůči českému národu a agitoval za vizi nového samostatného státního uspořádání, se uvolil novinář Antonín Kotík (1840‒1919), který pracoval pro knížete Thurn-Taxise. Vydání brožurky financovali Fričovi příznivci v Čechách, kteří se nabídli, že pomohou s její distribucí. Samotný tisk byl ale zajištěný v Berlíně, v tiskárně Trowitsch & Sohn, která vlastnila litery novogotické fraktury s českou diakritikou. Hotové dílko pak dorazilo v počtu asi 7000 výtisků k distribuci po Praze někdy mezi 22. a 24. srpnem 1866 a díky podpisu pražského míru se stalo zcela marginální záležitostí, neboť dohoda o dalším uspořádání byla mezi Pruskem a Rakouskem již uzavřena.

Zmiňme jen stručně další osudy zmíněných organizátorů vydání prezentované publikace. Josef Václav Frič zůstal v emigraci, působil jako vojenský dopisovatel během rusko-turecké války let 1877‒1878 a roku 1879 se vrátil do Čech. Rudolf kníže Thurn-Taxis se zadlužil, roku 1880 odešel pracovat do Bulharska do východní Rumélie a se zbytkem rodiny přerušil styky, přičemž si vyžádal svolení používat nadále titul svobodný pán z Troskova. Stáří trávil v exilu u Drážďan, zemřel ale v moravském Velehradě při návštěvě své dcery. A Antonín Kotík se po roce 1866 vrátil do své rodné Nové Paky, kde pracoval jako důchodní a později obecní tajemník a vedl aktivní spořádaný život. Rakouská policie navzdory svému úsilí nakonec nikdy neodhalila, že byl autorem „vlastizrádného“ spisku z roku 1866. K jeho autorství se přihlásil až po vzniku Československé republiky, krátce před svým úmrtím roku 1919. O pátrání po autorovi spisku pojednává článek Michaela Borovičky v časopise Dějiny a současnost. (http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006/7/plac-koruny-ceske-/)

Prezentovaná brožurka má sešitovou vazbu nití, fakticky jde o pouhých osm dvojlistů. Pravděpodobně později byla vazba pro delší trvanlivost přelepena úzkým proužkem lepicí pásky. Samotný text nemá žádné doplňky či ilustrace. Přestože politický význam brožury byl minimální, jedná se o poměrně raritní exemplář dokumentující snahy české protihabsburské opozice o využití prusko-rakouské války roku 1866 pro své vlastní cíle.

Citace:

[KOTÍK, Antonín]. Pláč Koruny české, čili, upřímná slowa Staro=Čecha propowěděná milým krajanům léta bídy 1866. Berlin: [s.n.], 1866. Dostupné také z: https://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=3784

Zdeněk Munzar