Lovecká kuše; střední Evropa; 1603

Kuše vznikla zdokonalením luku, jeho upevněním k masivní dřevěné pažbě. Energie pro výstřel šípu byla získávána napnutím lučiště vyrobeného ze dřeva, oceli či výjimečně z kosti. K napnutí lučiště stačila u méně výkonných zbraní pouze svalová síla střelce, u výkonnějších kuší bylo nutno použít různé typy pák, napínáků nebo mechanických heverů. Střílelo se šipkami, které měly krátké dřevěné střeliště s nasazeným hrotem. Speciálně upravená kuše – balestra – byla určena pro vystřelování kovových nebo hliněných kuliček, případně kamínků. Používala se k lovu menších zvířat či ptactva sedícího na zemi, ve větvích nebo plavajícího na hladině. Zasáhnout letícího ptáka jedinou vystřelenou kulí bylo totiž prakticky nemožné.

Nejstarší konstrukce kuše pocházejí pravděpodobně z Číny, později se prosadily i ve výzbroji armád antického Řecka a Říma. Ve středověké Evropě je užívání kuše doloženo od 10. století, přičemž k jejímu rozšíření prakticky po celém kontinentu obzvláště přispěla oblíbená terčová střelba na dřevěného ptáka – nejčastěji orla, umístěného na vysoké tyči. Do oblasti českých zemí se dostala zhruba v polovině 14. století, v období panování Lucemburků, kteří udržovali bohaté styky se západní Evropou, zejména pak s Francií. Jako zbraň k boji i k lovu se kuše v Čechách udržela zhruba do poloviny 17. století, tedy ještě poměrně dlouho poté, co se v masovém měřítku rozšířily palné zbraně. Na rozdíl od palných zbraní byla totiž nehlučná a k lovu proto velice vhodná.

Ve starých pramenech se s údaji o užívání kuší v českých zemích setkáváme poměrně často. Tak například Petr Krescentius popisuje lov ptáků kušemi se zvláštními střelami, jejichž hrot měl tvar půlměsíčku, který byl ostře zbroušen. Takto tvarovaná střela měla ptáku poranit krk nebo křídlo. V Trutnově bylo roku 1589 zaznamenáno, že „měšťané smějí klásti kuše na lišky“, což znamená, že k lovu byla užita kuše již jako políčený samostříl, který však mohl být velice nebezpečný i samotným nepozorným lovcům. V polovině 17. století kuše definitivně zmizela z výzbroje lovce. Avšak o necelá dvě století později zažila tato málem již zapomenutá zbraň svou renesanci. V průběhu 19. století se objevilo velké množství kuší jako romantických dekoračních předmětů v loveckých salóncích honosných šlechtických a měšťanských sídel. Kuše z období romantismu se vyznačují velkou váhou, přičemž jejich robustní sochy bývají často bohatě zdobeny intarziemi z kosti, slonoviny a perleti. Součástí těchto kuší bývá i hever k natahování tětivy, ačkoliv v té době již nikdo nepočítal s jejich praktickým využitím k lovu.

Kuše na obrázku má sochu z hruškového dřeva, která je obložena a vykládána bílou kostí s rytými figurálními a ornamentálními motivy (postava Herakla s kyjem a lví kůží, masky, květiny, zvířata). Socha bez žlábku je opatřena ocelovou vzpruhou k přidržení šipky a dioptrem. Spoušťový oblouk a destička spouštědla jsou zdobeny cizelovaným rozvilinovým ornamentem se zbytky zlacení. Na čele sochy je vyryt letopočet 1603.

Celková délka 630 mm, délka lučiště 595 mm.

Kuše byla do sbírek VHÚ získána v roce 1945 převodem ze sbírky Heeresmuseum Prag.