Maďarský samopal 39 M

Konstruktér Pal Dedai Király (1880–1965) navrhl v době svého působení u švýcarské zbrojovky Schweizerische Industrie Gesellschaft (SIG) v Neuhausenu automatickou karabinu s originální konstrukcí závěrového systému, fungujícího na principu zpožděného otevírání závěru s dělenou hmotou. Švýcarské modely SIG MKMO a MKMS charakterizovala kromě uvedeného závěrového systému také otočná zásobníková šachta, umožňující sklopení zásobníku pod hlaveň do vybrání v předpažbí.

V roce 1928 se Király vrátil do rodné Budapešti a svoji profesní dráhu spojil s firmou Danuvia Fegyver és Lőszergyár Rt., jež vznikla v červnu 1920 a měla svými výrobními programy doplňovat monopolní Továrnu na zbraně a stroje v Budapešti (Fegyver és Gépgyár Reszvény Társaság). V průběhu třicátých let kromě práce na jiných projektech propracoval Király společně s Jószefem Kucherem (1909–1976) konstrukci samopalu se stejným závěrovým mechanismem, jaký využil během svého působení u švýcarské firmy SIG.

Patentově chráněnou konstrukci charakterizovala kromě uvedeného závěrového systému rovněž otočná zásobníková šachta, umožňující sklopení zásobníku pod hlaveň do vybrání v poměrně robustním předpažbí.

Maďarský Institut vojenských technologií HTI (Haditechnikai Intézet) porovnával v lednu 1939 Királyho a Kucherovu konstrukci s německým samopalem MP 38. Srovnávací zkoušky ukázaly, že zbraň vykazuje vzhledem k délce hlavně lepší přesnost a střela náboje 9 mm Mauser Export má vyšší počáteční rychlost a energii. Nezanedbatelné aspekty představovala také větší kapacita zásobníku, snadnější údržba a větší spolehlivost zbraně při střelba za ztížených podmínek.

Koncem roku, 8. prosince 1939, zavedl maďarský Honvédség (maďarská armáda) Királyho konstrukci oficiálně do výzbroje pod označením „Danuvia Gépkarabély 39.Minta“ (samopal Danuvia vzor 39), podle továrny Danuvia Rt. v Budapešti roku zavedení. Lze se však také setkat s datem zavedení 11. září 1939. Zájem o novou zbraň měla také policie a četnictvo (Csendõrség), avšak prioru měla armáda. První objednávku na 1 566 kusů vystavila 19. března 1940.

Příprava výrobní linky včetně zajištění potřebných surovin a smluvních vztahů se subdodavateli odlitků a drobných dílů si vyžádalo si více času, přičemž tlak ze strany vedení armády na urychlení dodávek nebyl překvapivě nijak enormní. Aniž by Danuvia splnila byť jen část původní objednávky, dostala v roce 1940 od Honvédségu další objednávku na 270 kusů, za níž následovaly v průběhu roku 1941 další dvě objednávky na 150 a 350 samopalů. Rozběh výroby navíc brzdily nově navržené úpravy ze strany HTI, ale také nedostatek střeliva potřebný ke zkouškám zbraní. V důsledku zpoždění přípravy výroby došlo k jejímu náběhu až v lednu 1942 a do listopadu dodala továrna armádě 2 336 samopalů.

Zbraň si díky své provozní spolehlivosti i za nízkých teplot, prověřené během bojů na ruské frontě, získala značné obliby. Vojáci ji označovali jako útočnou pušku (Roham Puska), i když s tímto typem zbraně neměla vzhledem k použitému náboji nic společného. Frontové zkušenosti přinesly zásadní obrat v nazírání na roli samopalu ve výzbroji Honvédségu, takže ministr obrany označil jeho výrobu za prioritní program s tím, že by měla být v co nejkratším čase navýšena na 2–3 000 kusů měsíčně. V důsledku toho dostala Danuvia 19. února 1942 naléhavou objednávku na 5 600 samopalů. Ještě než firma zajistila potřebný materiál a zahájila výrobu, ministerstvo objednávku v listopadu 1942 zrušilo a nahradilo ji jinou, ještě větší, znějící na 45 000 kusů s předpokládaným termínem dokončení v dubnu 1945. Měsíční produkci 1 000 samopalů měla od října 1943 továrna zvýšit na 2 000, což se ukázalo jako zcela iluzorní.

V březnu 1943 představila Danuvia novou kratší a lehčí verzi samopalu se sklopnou ramenní opěrkou. Ministerstvo obrany zbraň zaujala natolik, že zrušilo objednávku na 45 000 samopalů 39 M a naléhalo na firmu, aby po dodání 10 986 kusů zastavila jejich výrobu a přešla na nový vzor, zavedený pod označením 43 M. Jím měla Danuvia nahradit zbývajících 34 014 nedodaných samopalů 39 M. Navíc ministerstvo obrany bez ohledu na reálný stav výroby objednalo v září 1943 dalších 14 000 kusů vylehčené kratší verze.

Během roku 1943 vyrobila továrna 4 783 samopalů 39 M a v roce 1944, kdy výroba skončila, dodala ještě 6 203 kusů. Celková produkce tak dosáhla ve válečných měřítcích poměrně malého počtu kusů. Továrnu Danuvia v Budapešti opustilo v letech 1942–1944 jen 13 322 samopalů.

Samopal 39 M, stejně jako většina zbraní této kategorie, střílel z otevřeného závěru, originální otočný přepínač režimu střelby byl umístěn v zadní části pouzdra závěru. Při natočení páčky k písmenu Z (Zárva – zajištěno) došlo k zablokování záchytu závěru, avšak závěr bylo možné natáhnout. Polohy značené E (Egyenként – jednotlivě) a S (Sorozat – nepřetržitě) vyznačovaly režimy střelby. Schránkový zásobník s kapacitou 40 nábojů a dvouřadovým vyústěním vyráběla firma Danuvia ve dvou provedeních: v přímém a segmentovém, stejně jako v případě později vyráběného typu 43 M. Zásobníky, stejně jako řada dalších dílů včetně závěru, nebyly mezi oběma samopaly zaměnitelné. Kromě konstrukčních charakteristik odlišoval maďarský samopal od jiných typů především použitý náboj 9 mm Mauser Export (9 x 25 mm) se střelou o hmotnosti 8,1 gramů a udávanou počáteční rychlostí 430–460 m.s^-1.

Exemplář s výrobním číslem A 2987 z roku 1943 získalo muzeum v roce 1950 převodem Posádkové správy 13/c Olomouc.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 9 mm Mauser Export
• Celková délka: 1 050 mm
• Délka záměrné: 523 mm
• Délka hlavně: 500 mm
• Kapacita zásobníku: 40 nábojů
• Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4 506 g
• Teoretická kadence: 730–780 ran/min.