Dunkerk (Dunkerque) patřil mezi strategicky významná přístavní města, která se Němci snažili i po úspěšném vylodění Spojenců ve Francii udržet a zabránit tomu, aby bylo jejich zařízení využito spojeneckou armádní logistikou pro urychlení dalšího postupu do nitra nacistického Německa. Na obléhání Dunkerku se v období od října 1944 do května 1945 podílela také Československá samostatná obrněná brigáda pod velením gen. Aloise Lišky. Podobným způsobem byly Němci urputně bráněny a případně i podminovány francouzské přístavy La Rochelle, Saint-Nazaire či Lorient. Stejně jako v případě Dunkerku, podařilo se i tato města Němcům udržet až do konce války v květnu 1945.
Patrně ve snaze posílit morálku vyčerpaných obránců nebylo neobvyklé, že se němečtí velitelé uchylovali k nestandardním krokům. Svévolně tak zakládali vlastní vyznamenání, která nebyla nikdy schválena ani Hitlerem, ani vedením německé branné moci. Tyto improvizované dekorace nemají podobu klasických vyznamenání, ale rukávových štítů. Podobně vypadající štíty byly v německé armádě známy z předchozích let (např. tzv. Narvický štít, Demjanský štít, Krymský štít aj.).
Popis:
Obránci Dunkerku si vyráběli vlastní štít z neobratně opracovaného měděného plechu. Jeho motivem byla dominanta města – volně stojící zvonice Belfort – na pozadí zvlněného moře. Ve spodní části štítu lze spatřit řetěz o sedmi článcích, symbolizující pevnou vůli obránců. V horní části nesl štít nápis DUENKIRCHEN a dataci 19 / 44, kterou dělila zmíněná zvonice. Není znám přesný počet vyrobených exemplářů, teoreticky jej mohli nosit všichni němečtí obránci města, kterých bylo přibližně 12 až 14 tisíc. Není to však vzhledem k nedostatku materiálu v obleženém městě pravděpodobné. Dnes se jedná o zcela raritní válečnou památku, byť neoficiálního charakteru. Proto je ignorována i mnoha katalogy německé válečné faleristiky. Velice podobný status mají i neoficiální štíty německých obránců Lorientu.