OTTO, Friedrich. Das Unterseeboot im Kampfe.

Snaha proniknout pod mořskou hladinu je takřka stejně odvěká jako touha po létání. Není proto překvapující, že první dochované úvahy na toto téma pochází již od Aristotela a Plinia staršího. V pozdějších dobách princip plavidla schopného operovat zcela ponořené neuniklo pozornosti renesančních myslitelů, jako například Guida de Vigevana, či Leonarda da Vinciho. První zaznamenaný případ plně ponorného člunu pochází z Londýna roku 1620. Jednalo se o rybářský člun, krytý koženou poloskořepinou, poháněný šesti páry vesel a vybavený šnorchlem pro přívod vzduchu. Uváděná maximální dosažitelná hloubka čítá cca 3,5 metru, což je ve srovnání s pozdějšími plavidly úsměvné, nicméně vzhledem k roku, kdy se plavba udála, přinejmenším pozoruhodné.

Stejně jako takřka všechny vynálezy si i ponorky, jakkoli spartánské, nalezly cestu k vojenskému využití. První bojově nasazená ponorka byla známá Turtle, vyslaná 7. září 1776 během války o americkou nezávislost americkou stranou s cílem potopit britskou loď Eagle. Toho měla dosáhnout připevněním nálože pod čáru ponoru lodi pomocí vrtáku. Plán poněkud úsměvně ztroskotal na kovovém pokryvu trupu lodi Eagle, nicméně podobný typ využití ponorek slavil úspěch například při těžkém poškození bitevní lodi Tirpitz britskými miniponorkami za druhé světové války. První úspěšný útok na hladinové plavidlo pak během americké občanské války podnikla jižanská ponorka CSS H. L. Hunley v únoru 1864, kdy úspěšně potopila USS Housatonic. Ačkoli se stále jednalo o ponorku poháněnou lidskou silou, přesněji šesti námořníky, kteří klikou přímo otáčeli hřídelí lodního šroubu, byla již vybavena směrovými a hloubkovými kormidly a trup byl tvořen nýtovanou ocelí. Její úspěch pak vzbudil mezinárodní pozornost, která u námořních velmocí nezůstala bez odezvy.

Skutečný zlom při vývoji ponorek přinesla průmyslová revoluce. Přechod při konstrukci trupů od dosud dominujícího dřeva a kůže k oceli, a vývoj pohonných jednotek, především elektromotoru a odpovídajících akumulátorů, stál za rychlým vývojem ponorek během 19. století. Vojenský potenciál neunikl žádné z námořních mocností, i aspirujících, především USA, Francii a Španělsku, nicméně byl do počátku první světové války považován spíše za marginální. Obrat v tomto názoru přinesl až první rok první světové války, kdy nečekané úspěchy ponorek přiměly velmoci přehodnotit názor na novou zbraň, což se týkalo především Německa, jehož ponorková flotila se záhy stala nejpočetnější z účastníků války. Během následujících čtyř let konfliktu se ustálily základní konstrukční rysy ponorek i jejich výzbroj a taktika nasazení.

Právě úspěchy německého císařského námořnictva v prvním roce války zaznamenává kniha Friedricha Otta Das Unterseeboot im Kampfe. V poměrně útlém svazku je přehledně shrnut vývoj ponorek od nejstarších dob do vydání knihy, tedy do roku 1914, rekapituluje úspěchy německých ponorek především proti Royal Navy a nastiňuje možný další vývoj ponorkového námořnictva i zbraně jako takové. Kniha je velmi pozoruhodná právě kvůli době svého vydání; bezprostředně zaznamenává nadšení z nečekaného úspěchu tehdy marginalizované složky námořnictva, která měla během války sehrát ještě mnohem významnější roli, než tomu bylo v době vydání publikace (mimo jiné se německá ponorková válka, zaměřená i proti importu materiálu do Velké Británie, stala jedním z důvodů pro vstup USA do války v roce 1917). Potenciál, spatřovaný v ponorkách, se spolu s optimismem vkládaným v jejich užití mísí s technickými představami, které nepřežily konfrontaci s realitou, jak u dynamicky se rozvíjejících odvětví bývá pravidlem. Příkladem budiž projekt ruského podvodního křižníku s 32 torpédomety. Kniha je doplněna souborem velmi zajímavých fotografií. Jako celek pak tvoří cenný dokument o své době a poněkud opomíjené kapitole ponorkového námořnictva první světové války.

Citace:

OTTO, Friedrich. Das Unterseeboot im Kampfe. Leipzig: C. F. Amelangs Verlag, 1915.