Otto Gutfreund, Francouzský legionář, 1924–1926 (1927?).

Po návratu do Československa na počátku dvacátých let přijal Otto Gutfreund (1889–1927) od Památníku odboje nabídku na vytvoření deseti návrhů postav čs. legionářů. Nakonec vytvořil dvě kolorované sádrové předlohy a ve spolupráci se sochařem Emanuelem Koreckým tři dřevěné plastiky. Zbylých pět figur zůstalo pravděpodobně ve fázi kresebných návrhů. Prezentovaná postava příslušníka čs. střeleckého pluku ve Francii se dochovala jako jediná ze tří dřevěných sošek v rozpracované podobě, nekolorovaná. Je možné, že nebyla dokončena vzhledem k předčasnému skonu umělce v červnu roku 1927. To by současně znamenalo, že na této zakázce pracoval ještě v první polovině roku 1927.

Otto Gutfreund považoval dobrovolný odchod na frontu na počátku první světové války, podobně jako někteří další umělci, žijící ve Francii (například také František Kupka), za svoji morální povinnost. Během podzimu 1914 prošel výcvikem v Bayonne a už koncem října byl nasazen do bojů v Alsasku jako příslušník roty Nazdar. Na jaře 1915 se účastnil těžkých bojů na řece Sommě. Za hrdinství v bojích byl povýšen na desátníka.

Na podzim téhož roku se Gutfreund otevřeně postavil spolu se třemi příslušníky roty Nazdar do čela odporu Čechů a Slováků proti tzv. Bérengérovu zákonu, podle něhož nesměli být přijímáni do francouzské armády vojáci států, bojujících na straně nepřátel Francie (tedy i včetně Rakousko-Uherska). Rota Nazdar přestala jako bojová jednotka existovat a její vojáci byli rozptýleni do dalších cizineckých jednotek. Za aféru čtyř kaprálů byl neprávem odsouzen a až do konce války vězněn ve francouzských internačních táborech v Lyonu, Saint Michel de Frigolet a Blanzy. Jeho četné žádosti, adresované Výboru České kolonie v Paříži o řešení celého případu však nepřinesly žádné výsledky. Do jaké míry v tom hrála roli liknavost členů Výboru, k němuž patřil i malíř František Kupka, není z dochované korespondence zcela jasné. Gutfreund později zazlíval právě Kupkovi jeho nečinnost a neochotu mu pomoci. Teprve intervence představitelů československé vlády na sklonku roku 1918 vedla k jeho propuštění.

Kromě deníkových skic nejsou z období let 1916–1918 dochována žádná zásadní díla, i když Václav Vilém Štech se zmiňoval ve vzpomínkách na návštěvu u Gutfreunda, že pod postelí jeho velmi nuzného pařížského bytu bylo uloženo v krabici několik dřevěných sošek, jež měly pocházet z umělcova pobytu v zajetí. Barevné uhlové kresby, které vznikly zřejmě až po jeho propuštění z internace, patří zcela mimo rámec jeho předválečné tvorby. Zdá se, že vytvářejí přímou spojitost s jeho odklonem od kubistických forem k sociálnímu realismu. Zdůvodnění je prosté. Výtvarná tvorba nikdy nevzniká mimo sféru reálného umělcova života. Neexistuje imaginární umělecký svět. Forma i obsah jakéhokoli díla odráží v různé intenzitě vnitřní prožitky jeho autora. Duchovní beznaděj a fyzická trýzeň válečných let musela nutně zanechat v Gutfreundově další tvorbě výrazné stopy. Žil však příliš krátce, než aby bylo možné odhadnout, jakým směrem by se jeho další tvorba ubírala.

Umělecké dílo je součástí původní sbírky Vojenského historického ústavu v Praze.