Speciální podtlakové komory sloužily v letectví většinou k simulaci výstupu posádky letadla do nejvyšších vrstev atmosféry, aby tak byli letci připraveni na jevy související s hypoxií tj. s nedostatkem kyslíku v lidském organismu. Tyto nácviky se prováděly většinou ve statických barokomorách. Pro záchranu zdraví letců po opuštění letounu ve velkých výškách a s tím související dekompresí pak sloužily jednodušší pojízdné podtlakové jednotky.
Do sbírky VHÚ byla v roce 1975 zařazená statická barokomora PBK-58M, což byl v podstatě poměrně mohutný ocelový válec, opatřený kontrolními průhledy a bezpečnostními tlakovými dveřmi. Uvnitř byl vlastní prostor pro kontrolované letce, vybavený dýchacími přístroji, lavicemi a stolkem. Tlakové dveře pak tuto kabinu oddělovaly od malé předsíňky, také plně vybavené, určené pro osobu mající dozor nad experimenty. Činnost podtlakové komory byla řízena od ovládacího pultu, vybaveného stejnými ukazateli, jako byly ty, jež měli k dispozici zkoušení letci. Podtlak v barokomoře pak vytvářela speciální vývěva, napojená ještě na vyrovnávací vzduchovou nádrž.
Zařízení bylo schopné letcům imitovat postupný úbytek tlaku vzduchu, odpovídající stoupání letounu do velkých výšek. Letci pak mohli pod dohledem vykonávat různé činnosti bez kyslíkových přístrojů, nebo naopak s jejich využitím. To vše pod přísným dozorem operátorů komory, protože hrozilo vážné nebezpečí nevratných zdravotních změn na organismu testovaných osob.
Samotná podtlaková komora, umístěná i s vybavením v jedné místnosti, měla průměr 1,8 m a byla 3,9 m dlouhá. Opatřena byla osmi pancéřovanými průzory, dvěma pojistnými ventily, vzduchovými přípojkami a natřena krémově bílou syntetickou barvou s hnědými doplňky.
Do sbírky VHÚ ji předala Vysoká vojenská letecká škola Slovenského národního povstání Košice v listopadu 1975. Poté byla komora dlouhodobě uložena v depozitáři Leteckého muzea VHÚ a nyní ji lze spatřit v expozici Jizerskohorského technického muzea v Bílém Potoce.