Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů

I dnešní knihou týdne bychom si mohli připomenout nějaké výročí, třeba to, že v březnu před 407 lety vyklidilo pasovské vojsko levobřežní Prahu před postupující moravsko-rakouskou armádou uherského krále Matyáše (podrobněji viz zde). Nebo nějaké jiné, protože vzpomínky českého šlechtice Jindřicha Hýzrleho z Chodů (1575–1665) obsahují jeho zážitky z nejednoho válečného tažení, kterého se osobně účastnil.

Tento synek z chudé české rytířské rodiny prožil vskutku neobyčejný život a co je důležitější, zanechal o něm písemné svědectví. Již v 10 letech nastoupil službu jako páže u Jana z Pernštejna a po konverzi ke katolické víře se ve 12 letech dostal mezi pážata arcivévody Arnošta Habsburského. S jeho dvorem procestoval část Evropy a dostal se až do Bruselu, kde jeho pán zastával funkci guvernéra Španělského Nizozemí, aby vzápětí vyrazil zpět do střední Evropy a vstoupil do císařského vojska, které bojovalo v Uhrách proti Turkům. K vojenství ho to totiž odmala táhlo. Proti Osmanům bojoval v letech 1594, 1596 a 1603–1606, naposledy jako rytmistr českého jezdectva. Poté velel českým rejtarům roku 1608, když na Prahu táhl arcivévoda Matyáš, roku 1610 se stal hejtmanem pasovského vojska arcivévody Leopolda a v následujícím roce, během vpádu Pasovských do Čech, zastával funkci stavovského generálního zbrojmistra, tedy velitele českého dělostřelectva. Nebyl však jen vojákem, ale i dvořanem – komorníkem výše zmíněného arcivévody Leopolda. Roku 1618 po pražské defenestraci odjel do Českých Budějovic a odtud do Vídně, aby pro císaře postavil pluk arkebuzírů, s nímž hájil rakouskou metropoli před českým stavovským vojskem. Dále prošel roku 1619 boji na Moravě a v Rakousích, aby roku 1620 vtáhl s katolickým vojskem do Čech. Bitvy na Bílé hoře se neúčastnil, neboť s Albrechtem z Valdštejna pacifikoval severní Čechy. V následujícím roce bojoval u Nových Zámků na Slovensku, ale poté musel pro špatný zdravotní stav na vojenskou kariéru rezignovat. Naposledy zastával důležitý vojenský post v letech 1631–1632 během saského vpádu do Čech, kdy byl velitelem posádky v Českých Budějovicích – dočasném hlavním městě země.

Jindřich Hýzrle ale nevzpomíná jen na válečné roky, ale i na své cesty Evropou v mírových dobách, na soudní pře o majetek, na souboje, které svedl, a samozřejmě na svoji rodinu, pro kterou vlastně své paměti zanechal. Byl třikrát ženatý, o jeho značné vitalitě svědčí fakt, že naposledy se ženil v 69 letech. Napsal dvě knihy vzpomínek, jednu česky, která končí rokem 1607, druhou německy.

Prezentovaná kniha obsahuje kvalitně (byť s několika nepřesnostmi) připravené edice obou jeho děl. O nesporné erudici autorů hovoří také fakt, že knihu recenzoval docent Josef Petráň. Edice je doprovozena předmluvou obsahující Hýzrleho životopis, slovníčkem pojmů, poznámkami a komentáři a samozřejmě nezbytnými rejstříky. Text je doplněn obrazovou přílohou, kterou nechal Hýzrle zpracovat na zakázku dle svých vzpomínek.

Publikace tak i po téměř 40 letech od vydání může sloužit nejen jako vydaný narativní pramen, ale také jako dobrodružné čtivo z dob mušketýrů. Věříme proto, že si bezpochyby najde své čtenáře.

Citace:

Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů. (Živá díla minulosti, sv. 86). Praha: Odeon, 1979.