V padesátých a šedesátých letech minulého století se kluzáky pro naše plachtaře stavěly převážně ze dřeva s minimem kovových dílů. Když pak bylo naše území intenzivněji osazováno leteckými radary, aby se získal komplexní přehled o pohybech letounů v jednotlivých oblastech, zjišťovali radaroví operátoři, že pomalé často kroužící kluzáky mají minimální radarový odraz a lze je snadno zaměnit za jiné cíle.
Proto bylo vedením Svazu pro spolupráci s armádou nařízeno, aby se v generálních opravách do větroňů montovaly speciální koutové odražeče, které by jejich radarové odrazy zesilovaly. Zpravidla šlo o jednoduché prostorové těleso vyrobené z tenkého duralového plechu o hmotnosti 840 g. Jeho základna měla tvar zkoseného čtverce o rozměrech 440 × 440 mm, na kterou byla nanýtována navzájem kolmá žebra o celkové výšce 220 mm, v křížení zpevněná svarem. Okraje odražeče byly opatřeny drážkami vytvořenými klempířským signováním.
Tato sice lehká, ale poměrně rozměrná tělesa byla pak připevňována do trupů kluzáků, přičemž se zpravidla musela přizpůsobit procházejícím řídícím táhlům a lankům.