Replika čs. cvičného puškového granátometu vz. 23

Vzdálenost, na níž umožňuje lidská síla a mrštnost jednotlivce dohodit ruční granát, má své limity. Snaha vystřelovat granáty na větší vzdálenosti vedla v průběhu první světové války nejen k vývoji různých typů vrhačů, ať již poháněných prachovou náplní, energií stlačené pružiny či pomocí stlačeného vzduchu, ale také poměrně primitivních puškových granátometů.

Vývojem tromblonu, jak byl puškový granátomet na prahu dvacátých let minulého století u nás nazýván, se již od roku 1919 zabýval ing. Bohdan Pantoflíček, velmi plodný konstruktér Škodových závodů. Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni sice vyrobila 50 vzorkových granátometů, avšak ty byly zařízeny na ruční granát systému Janeček, vyráběný koncem války firmou Breitfeld-Daněk v pražském Karlíně, ale také od roku 1919 Čs. státní zbrojovkou v Brně.

Zájem o granátomety z Plzně, zkoušené v prosinci 1920, ochabl především proto, že ing. František Janeček (1878–1941) nabídl v září téhož roku vojenské správě vejčitý granát v ofenzivním a defenzivním provedení, jehož vnější průměr byl větší než u válečného granátu Janečkova systému. Interní zkoušky s osmi exempláři nových vejčitých granátů proběhly úspěšně a výzbrojní komise navrhla objednat k dalším zkouškám celkem 5 000 kusů v obou provedeních.

Konstrukcí tromblonu pro vejčité ruční granáty se záhy začalo zabývat technické oddělení Čs. státní zbrojovky v Brně, ale také v březnu 1920 založená firma Kohoutek a spol., továrna nástrojů a zboží kovového v Mnichově Hradišti, jejímž společníkem byl ing. František Janeček. Spojení s Františkem Kohoutkem nemělo dlouhé trvání, ale ani zásadní vliv na Janečkovo další působení na poli zbrojní výroby.

Kdy přesně zhotovil ing. Janeček v Mnichově Hradišti prvních pět tromblonů své konstrukce a dodal je ke zkouškám zbrojnímu odboru MNO, není dosud jasné. Víme však, že již od dubna 1921 probíhaly na Benáteckém (Benátském) vrchu v Milovicích zkoušky granátů a Janečkových granátometů. Tromblon ing. Janečka sestával z výmetné hlavně, nad níž byl paralelně připevněn hlavňový nástavec, jenž se nasazoval na ústí pušky či karabiny Mannlicher vz. 95 a zajišťoval na nosiči bodáku. Vnitřní průměr hlavňového nástavce byl v přední části zúžený, takže při výstřelu docházelo k rekalibraci střely za účelem zvýšení tlaku plynů, působících na dno granátu. Uvnitř výmetné hlavně byla vyfrézována drážka, jenž sloužila k vedení výstupku na těle granátu. K tomu, aby se granát za letu odjistil, musel nezbytně získat příčný rotační impulz. Ten zajišťovalo v přední části ukončení podélné drážky, o nějž se granát při výletu z výmetné hlavně vychýlil.

V průběhu zkoušek, jež se protáhly na více než půldruhého roku a skončily až v říjnu 1922, prodělaly Janečkovy tromblony řadu změn. Původní vodicí drážka pro výstupek granátu byla otočena o 180^o, kónické prodloužení hlavně, zkoušené v rozmezí výstupních průměrů 5,5–7,6 mm a průměry přepouštěcího kanálu se rovněž měnily.

V říjnu 1921 nabídla firma Kohoutek a spol. dodání 5 000 tromblonů v ceně 512 korun za kus a 25. října rozhodl zbrojní odbor o udělení objednávky. Ve své kalkulaci ohledně potřeb vycházel z úvahy, že každý ze 144 pěších praporů by měl obdržet 27 kusů a stejný počet potřebovaly horské a hraničářské prapory. V součtu se tak jednalo o 4 482 tromblonů, včetně nutné rezervy pak o rovných 5 000 vrhačů granátů.

Objednávku na uvedené množství vystavilo MNO až 9. prosince 1921. Udělení objednávky neznamenalo ukončení vývoje granátometu, natož jeho urychlenou výrobu. V té době totiž nebyly ještě k dispozici vejčité granáty ze sériové výroby, s jejichž dodávkami se počítalo až za čtyři měsíce. Firma také nemohla začít vyrábět, jelikož jí zbrojně technické oddělení s objednávkou nedodalo přejímací podmínky, podle nichž musely být tromblony přejímány.

Během zkoušek se také ukázalo, že odhad vhodného náměru zbraně s granátometem pro mířenou střelbu je značně obtížné, takže zbrojně technický odbor došel k názoru, že optimálním řešením by byl konstantní náměr 45^o s regulací délky dostřelu. Kreativní konstruktér ing. Janeček během krátké doby v květnu 1922 zkonstruoval kuličkový zaměřovač se sklopným zrcátkem, jenž umožňoval rychlé a poměrně přesné nastavení zbraně do potřebného náměru, a přepouštěcí otočný ventil regulující tlak plynů na dno granátu, a tím i jeho dostřel.

Objednávka ze 14. září 1922 na adaptaci všech objednaných tromblonů již ale nebyla adresována firmě Kohoutek a spol., nýbrž na firmu s názvem Ing. Janeček, továrna na vojenskou výzbroj v Mnichově Hradišti, jelikož v té době již spojenectví Kohoutka s Janečkem bylo minulostí. Cena jednoho tromblonu se také zvýšila na 633,21 korun za kus.

Adaptaci tromblonů doplněním kuličkového mířidla a regulačního odfukového ventilu schválila výzbrojní komise 19. června 1922. Zároveň akceptovala skutečnost, že otočením vodicí drážky tromblonu o 180^o se sice sníží škodlivé namáhání pušky, avšak za cenu snížení maximálního dostřelu na 260 kroků. Avšak k definitivnímu stanovení stupnice dostřelu tehdy nedošlo. Teprve 18. července výzbrojní komise rozhodla, že minimální dostřel bude kalibrován na 75 kroků (1 krok: 0,75 m, tedy 56,25 m), o kalibraci maximálního dostřelu rozhodnou další zkoušky. K definitivnímu stanovení stupnice došlo až 28. října 1922 během závěrečných zkoušek. Maximální dostřel stanovil na základě vyhodnocení dosažených rozptylů na 240 kroků (180 m).

Dalším problém s granátomety spočíval v diferenci vzdálenosti ústí hlavně od zadní hrany nosiče bodáku u pušek a karabin Mannlicher. Zpětný ráz výstřelu 540 g těžkého ofenzivního cvičného granátu se nemohl přenášet na nosič bodáku, takovému namáhání nemohla pažba dlouho odolávat, proto se granátomet opíral o ústí hlavně. Diference uvedeného rozměru činila až 3,3 mm, což bylo mnoho. Pokusy s použitím distančních podložek pro střelbu z karabin končily tím, že rozpěchovaná podložka pak nešla vyjmout, to vedlo v červenci 1922 k rozhodnutí, že ke střelbě granátů budou používány výhradně kombinované karabiny Mannlicher.

Téměř po roce od udělení objednávky začal přednosta zbrojně technického úřadu u firmy Janeček kpt. Jaroslav Velinský přejímat první tromblony podle definitivních technických podmínek, dodaných firmě v důsledku průběžných změn teprve 13. září 1922. V období od 27. září do 8. prosince 1922 převzalo MNO rovných 5 000 kusů. Ještě, než byla celá partie převzata, dostala firma 22. prosince 1922 dodatečnou objednávku na 300 tromblonů „s libelou a výfukem“ v ceně 600,60 korun za kus na základě nabídky ze 17. října. Celkově tak firma Ing. F. Janeček, výroba vojenské výzbroje, přesných strojů, nástrojů a přístrojů v Mnichově Hradišti, jak se tehdy nazývala, vyrobila 5 300 puškových granátometů.

Od ledna 1923 řešil zbrojně technický odbor také povrchovou ochranu tromblonů, ať již alkalickým černěním, niklováním či dvojnásobným emailovým nátěrem za tepla. Nakonec Janečkova firma dostala objednávku na nátěr 2 250 kusů tromblonů za tepla barvou v tónu „khaki“, jíž splnila v srpnu 1923. Ostatní tromblony zřejmě zůstaly pouze černěné.

Problémy s vejčitými ofenzivními a defenzivními granáty vz. 21 však vedly záhy k tomu, že hlavní štáb MNO vydal v roce 1923 zákaz jejich používání k výcviku a nařídil uložit je do mobilizačních zásob. Tromblon dostal označení „cvičný puškový granátomet vz. 23“ a mohl sloužit pouze k vystřelování cvičných granátů vz. 21. Střelba ostrými granáty byla výslovně zakázána z bezpečnostních důvodů.

Puškové granátomety dostaly do výzbroje po 72 kusech pěší pluky, u každého hraničářského praporu se nacházelo 36 kusů a horské prapory měly po 48 granátometech. Ne všechny útvary však disponovaly odpovídajícím počtem kombinovaných karabin. Například u horských praporů 7–12, spadajících pod Zemské vojenské velitelství (ZVV) Košice, neměli ani jeden kus, takže si museli v případě potřeby vypomáhat zápůjčkami od jiných útvarů. V roce 1929 měly útvary všech čtyřech ZVV v evidenci celkem 5 023 granátometů. Ve výzbroji vydržely cvičné granátomety vz. 23 až do 10. března 1938, kdy byly výnosem MNO čj. 32.514/Taj.-II./2. odděl. 1938 vyřazeny z výzbroje čs. armády a následně soustředěny v odbočce sborové zbrojnice 1 v Hostivicích. Na sklonku roku 1938 mělo MNO v evidenci 5 210 cvičných granátometů vz. 23, určených ke zrušení. Kasace nepochybně proběhla, takže pravděpodobnost, že by se nějaký exemplář dochoval, je velice nízká.

Repliku cvičného granátometu vz. 23 s pouzdrem vz. 26 získalo muzeum v roce 2025 koupí od firmy TICHY-manufacture.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Celková délka: 376 mm
• Délka výmetné hlavně: 214 mm
• Hmotnost granátometu: 2 250 g
• Pouzdro vz. 26
• Celková délka: 390 mm
• Průměr pouzdra: 90 mm (příklop 100 mm)
• Hmotnost pouzdra: 548 g