SCHWARZENBERG, Karel Filip. Briefe des Feldmarschalls Fürsten Schwarzenberg an seine Frau 1799–1816

Dne 15. dubna 1771 se Janu Nepomuku knížeti Schwarzenbergovi narodil ve Vídni druhý syn, pokřtěný jmény Karel Filip. Přestože patřil mezi největší vojevůdce 19. století, zůstává dnes poněkud pozapomenutý a ve stínu svého náčelníka štábu Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče. Stručně si proto připomeňme jeho barvité životní cesty.

Jako druhorozený byl předurčen pro vojenskou kariéru a stal se též zakladatelem sekundogenitury, tedy orlické větve rodu. K české šlechtě přináleželi Schwarzenbergové od roku 1654, kdy v Čechách získali inkolát. Jejich provázanost s našimi dějinami je však výrazně starší a značné množství z nich se úspěšně věnovalo vojenské kariéře

Karel Filip zahájil svoji vojenskou dráhu roku 1786 ve švábském krajském pěším pluku hraběte Wolfegga. O rok později nastoupil do císařské armády jako nadporučík pěšího pluku č. 10 polního maršála Ernsta Ludwiga knížete Brunšvicko-Wolfenbüttelského. První válečné tažení absolvoval roku 1788 ve štábu polního maršála Moritze Lacyho ve válce proti Osmanské říši. Během obléhání pevnosti Šabac se spřátelil s podplukovníkem Josefem knížetem Poniatowským, s nímž podnikal odvážné výpravy k získání zajatců a opakovaně se vyznamenal.

V listopadu 1788 byl povýšen na setníka, v následujícím roce působil ve štábech a participoval na obléhání pevností Berbir a Bělehrad. Roku 1790 byl převelen v hodnosti rytmistra (ekvivalent setníka u pěchoty) k švališérskému pluku císaře Leopolda II., který patřil k silám shromažďovaným na Moravě pro případ nové války s Pruskem. V létě byl povýšen na majora a císař jej učinil také strážmistrem své tělesné gardy harcířů, takže se účastnil císařova korunovačního ceremoniálu. Počátkem roku 1791 byl převelen k švališérskému pluku polního podmaršála Maximiliana hraběte Baillet de Latoura do Rakouského Nizozemí.

Poté, co 20. dubna 1792 vyhlásila Francie válku habsburské monarchii a Prusku, se mladý Schwarzenberg zapojil od samého počátku do bojů. Během první koaliční války vystřídal několik jednotek, včetně hulánského dobrovolnického sboru a moravského kyrysnického pluku polního podmaršálka von Zezschwitze, opakovaně se vyznamenal jako odvážný a schopný velitel jezdectva, prošel řadou bitev a obléhání a vysloužil si rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie, nejvyšší rakouské vyznamenání za statečnost v boji. Válku skončil v hodnosti generálmajora a velitele jezdecké brigády.

Na počátku druhé koaliční války se 28. ledna 1799 oženil s Marií Annou kněžnou Esterházyovou, rozenou hraběnkou z Hohenfeldu, mladou vdovou po knížeti Paulovi Antonu Esterházym. Během bojů prošel opět řadou bitev zvučných jmen a byl povýšen na polního podmaršála. V následném mírovém období jej vysílali i na diplomatické mise. Stal se vojenským velitelem v Innské čtvrti v Horních Rakousích a na jaře 1805 jej císař jmenoval viceprezidentem Dvorské válečné rady.

Po vypuknutí třetí koaliční války vedl nejprve diplomatickou misi do Bavorska a následně se odebral k rakouské armádě arcivévody Ferdinanda d’Este k Ulmu. Dne 11. října se znovu projevil jako schopný velitel předvoje, neboť v bitvě u Haslach-Jungingenu zaznamenal dílčí úspěchy proti Francouzům a otevřel hlavní armádě cestu z obklíčení, za což byl později dekorován komandérským křížem Vojenského řádu Marie Terezie. K úniku arcivévody Ferdinanda od Ulmu pak došlo s asistencí Schwarzenbergova jezdectva v noci z 14. na 15. října. Zatímco arcivévoda se asi s 2 000 muži dostal po „honičce“ napříč Bavorskem zpět do Čech, zbytek armády u Ulmu kapituloval. Karel Filip se odebral za císařem Františkem k hlavnímu štábu spojeneckých armád, takže 2. prosince se nacházel na rakouském levém křídle na slavkovském bojišti, avšak „jen“ jako štábní důstojník bez přímého velení. Válka skončila katastrofální porážkou Rakouska.

I pátou koaliční válku roku 1809 zahájil Karel Filip diplomatickou misí, tentokrát do Petrohradu, ale počátkem července byl již zpět v čele jezdecké divize a účastnil se bitvy u Wagramu i následného ústupu ke Znojmu. Po uzavření příměří převzal celý záložní jezdecký sbor.

Císař jej 22. září povýšil na generála jezdectva a poté jej jmenoval rakouským velvyslancem v Paříži, kde se mu podařilo zprostředkovat sňatek Napoleona s Marií Luisou Rakouskou. Napoleon si jej oblíbil do té míry, že když se vydal roku 1812 na tažení do Ruska, prosadil jej jako velitele rakouského pomocného sboru.

Schwarzenberg byl jediným nefrancouzským velitelem sboru Napoleonovy Velké armády a za vítězství v bitvě u Poddubna a Gorodečna jej chtěl Napoleon jmenovat maršálem. Karel Filip ale poctu diplomaticky odmítl s tím, že je vojákem císaře Františka I. a jen ten má právo jej povýšit. K tomu pak na Bonapartovu žádost skutečně došlo. Zatímco ruské tažení skončilo pro Velkou armádu katastrofou, rakouský pomocný sbor se úspěšně stáhl do Krakova s relativně malými, jen dvaadvacetiprocentními ztrátami.

Na jaře 1813 odjel Karel Filip v roli diplomata opět do Paříže, aby přiměl Napoleona k mírovým rozhovorům zprostředkovaným Rakouskem. Po krachu jednání se Rakousko přidalo na stranu protinapoleonské koalice a Karel Filip byl jmenován vrchním velitelem všech spojeneckých armád. Stanovil spolu se svým náčelníkem štábu Radeckým takovou strategii, která jeho vojskům zajistila na podzim 1813 vítězství v bitvě národů u Lipska, za něž byl dekorován velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie. Po zimním tažení dovedl koaliční síly na jaře 1814 vítězně až do Paříže

Napoleon byl donucen k abdikaci a odebral se na ostrov Elba. Vítězný vojevůdce zatím sklízel oprávněné vavříny. Byl jmenován prezidentem Dvorské válečné rady a samozřejmě se účastnil zasedání Vídeňského kongresu. Na jaře 1815 se ale Napoleon vrátil z Elby a maršál Schwarzenberg převzal v květnu znovu velení koaličních sil. S rakouskou armádou pak překročil Rýn a přes Švýcarsko postoupil do oblasti Dijonu. I na tomto bojišti docházelo k bojům, avšak hlavní Bonapartův úder skončil jeho poslední porážkou v bitvě u Waterloo

Dlouhý a klidný mírový život ale knížeti Schwarzenbergovi dopřán nebyl. Dne 13. ledna 1817 byl postižen mozkovou mrtvicí, po níž zůstal částečně ochrnutý. Po pobytu v Karlových Varech došlo k mírnému zlepšení jeho stavu, ale o dva roky později se jeho zdraví znovu zhoršilo, a na jaře 1820 se proto odebral do Lipska, kde absolvoval další léčení. To ale výsledky nepřineslo a 15. listopadu téhož roku, v předvečer šestého výročí svého největšího vítězství, teprve devětačtyřicetiletý maršál zemřel.

Prezentovaná kniha představuje výjimečný dobový pramen, neboť se jedná o vydanou sbírku dopisů Karla Filipa knížete Schwarzenberga jeho ženě Marii Anně z let 1799–1816. Kniha vyšla roku 1913 při příležitosti oslav 100. výročí jeho vítězství v bitvě národů u Lipska. Text je doplněn portréty maršála Schwarzenberga, jeho ženy Marie Anny a faksimiliemi jejich dopisů. Jsou v něm použity poznámky pod čarou a publikace obsahuje jmenný a místní rejstřík. Za pozornost stojí, že dopisy z let 1799–1811 jsou psány francouzsky a až z pozdějších let německy. U každého dopisu je uveden stručný výtah v němčině, avšak někdy je uveřejněno jen toto resumé, např. v případech čistě osobní korespondence.

Jde o solidní edici pramenů, která je nejen cenným zdrojem informací, nýbrž i nahlédnutím do soukromí a povahy jednoho z největších vojevůdců naší historie.

Citace:

SCHWARZENBERG, Karel Filip. Briefe des Feldmarschalls Fürsten Schwarzenberg an seine Frau 1799–1816. Wien: Gerlach & Wiedling, 1913. Dostupné také z: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:e56f084f-3119-440e-ac79-9abe39c071da.

Zdeněk Munzar