Sovětský kulomet Maxim vz. 1941

Kulomety Hirama Stevense Maxima (5. 2. 1840 – 24. 11. 1916) měla armáda carského Ruska ve výzbroji již od roku 1896, kdy nakoupila u anglické firmy Vickers and Son prvních 174 kulometů Vickers-Maxim v ráži 7,62 mm Mosin. Maximův kulomet představoval první dokonalou automatickou zbraň, jež při své funkci využívala tlaku plynů vzniklých hořením prachové náplně při výstřelu. Měl uzamčený závěr pomocí dvou pák, jejichž spojovací osa ležela při uzamčení v tzv. mrtvém bodě. K otevření závěru docházelo na konci krátkého zpětného pohybu hlavně a závěru, kdy došlo k vychýlení zadní páky s následným otevřením závěru.
V carském Rusku jej vyráběla od roku 1905 až do jeho zániku v roce 1917, ale také v dalších letech sovětské éry pouze zbrojovka v Tule (Imperatorskij Tulskij oružejnij závod – ITOZ, přejmenovaný po revoluci na Tulskij oružejnij závod - TOZ). Během let prošel kulomet několika proměnami. V roce 1910 byla do výzbroje zavedena vylehčená verze, navržená v roce 1909 anglickou firmou Vickers a současně došlo k zavedení podstavce A. A. Sokolova s charakteristickými dřevěnými koly. Další modifikace přijatá do výzbroje v roce 1930 pod označením vz. 1910/30 souvisela především se zavedením těžké střely (11,8 g) náboje 7,62 mm Mosin a o rok později byl do výzbroje zaveden nový univerzální podstavec vz. 1931 systému Vladimirova, jenž umožňoval využití zbraně při střelbě proti vzdušným cílům. Ačkoliv se v druhé polovině třicátých let výroba kulometů postupně snižovala, do přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem v červnu 1941 disponovala Rudá armáda 76 300 kulomety Maxim.
Začátek Velké vlastenecké války přinesl nejen zvýšenou potřebu pěchotních zbraní, ale také v důsledku postupu německých vojsk evakuaci tulského závodu a zařízení výroby kulometů Maxim v Iževsku, ve Zlatoustu a v Kovrovu. Poslední modernizace se kulomet dočkal v prvním válečném roce a změny se dotkly nejen výroby podávacího stolu a zjednodušení závěrového mechanismu, ale také způsobu plnění chladiče hlavně. Charakteristické víko, umístěné v polovině délky chladiče, umožňovalo naplnit jej v zimních měsících všudypřítomným sněhem. Uzávěr chladiče je také charakteristickým rozlišovacím prvkem kulometu Maxim vz. 1941.

Exemplář zbraně vyrobený v roce 1944 s bílým maskovacím nátěrem získalo muzeum převodem z Východočeského muzea v Pardubicích v roce 1981.