Sovětský tank T-26

Sovětský tank T-26 představoval nejmasověji vyráběný tank meziválečného období. V letech 1931–41 bylo vyrobeno cca 12 000 kusů tohoto tanku a všech jeho modifikací, drtivá většina z toho v Leningradu a ke dvěma stům ve Stalingradu. Tank vznikl na základě britského modelu Vickers Mk. E, od jehož dvouvěžové varianty A se ve své původní podobě jen málo lišil.

Původní verze z roku 1931 vážila zhruba 8 tun, pancéřování bylo silné 6–15 mm, ve dvou válcových věžích umístěných vedle sebe bylo lafetováno po jednom kulometu ráže 7,62 mm. Posádku tvořili tři muži. Tank se mohl pohybovat rychlostí přes 30 km/h.

V průběhu třicátých let však vznikly desítky modifikací a experimentálních strojů. Již od roku 1933 se vyráběly verze s jedinou věží, zprvu rovněž válcovou, od roku 1938 kónickou. Dvojice kulometů jako hlavní výzbroj nedostačovaly, jako hlavní výzbroj byl záhy zaveden kanón ráže 37 mm (u některých dvojvěžových strojů byl umístěn v jedné věži, ve druhé byl kulomet). Od roku 1933 jej nahradil 45 mm kanón se spřaženým kulometem, u experimentálních strojů bylo použito i dělo ráže 76,2 mm. Zesilováno bylo i pancéřování. Na základě T-26 vznikaly plamenometné tanky (zhruba 1200), samohybná děla, tanky řízené rádiem na dálku, dělostřelecké tahače nebo mostní tanky.

Tanky T-26 tvořily součást pomoci, kterou SSSR poskytl za španělské občanské války republikánům, a v tomto konfliktu se plně osvědčily. Nasazeny byly i ve vítězných střetech s Japonci koncem třicátých let, stejně jako za Zimní války s Finskem. Jistý počet tanků T-26 byl prodán do ciziny, kromě Španělska i do Čankajškovy Číny, Turecka a Afghánistánu.

V předvečer napadení SSSR nacistickým Německem bylo ve výzbroji Rudé armády stále přes 10 000 T-26. Ani této síle se však nepodařilo zastavit prvotní nacistický nápor, většina tanků T-26 byla v první fázi války ztracena, část jich ukořistily a používaly armády zemí Osy. Éra T-26 skončila, v úloze hlavního sovětského tanku je víc než dostatečně nahradil typ T-34.