První šavle se objevily v souvislosti s velkou tureckou invazí do Evropy již v první polovině 14. století. Po její další etapě v první čtvrtině 16. století se šavle rychle stala jednou z nejužívanějších chladných zbraní. Cizí původ šavle prozrazuje na první pohled rozdílná stavba zbraně. Zatímco souměrný evropský meč nebo kord jsou charakterizovány přímou dvousečnou čepelí, tvoří jednosečná čepel šavle lehký, dozadu zakřivený oblouk. Takto zakřivené ostří představuje proti rovným čepelím mečů výraznou výhodu. Šavle totiž při správném ovládání dokáže při zpětném tahu nejen sekat, ale i řezat.
Jedním z typů šavle, která se v 16. a 17. století rozšířila zejména ve Švýcarsku a jižním Německu, byla tzv. švýcarská šavle (Schweizersäbel), německou terminologií někdy také označována jako Haudegen. Vyznačovala se poměrně dlouhou a často jen mírně zakřivenou čepelí, na kterou je nasazen uzavřený úponkový koš. Název pro tento konkrétní typ zbraně zavedl Dr. Eduard Achilles Gessler, který v letech 1910 až 1945 vedl oddělení zbraní a militarií ve Švýcarském národním muzeu.
Švýcarská šavle se poprvé objevila kolem poloviny 16. století, kdy mnichovští mistři Ständler a Diefstetter začali do Švýcarska dovážet zakřivené čepele, protože místní mečíři je zatím nebyli schopni vyrobit. Celokovové jílce měly původně rozeklané hlavice se dvěma zobákovitými výběžky, ale zhruba od roku 1570 se na šavlích začaly objevovat charakteristické hlavice ve tvaru lví hlavy. Přibližně od roku 1600 se pro výrobu hlavic a dalších výzdobných prvků začala používat mosaz, v menší míře i měď.