TOMEK, Václav Vladivoj. Děje Králowstwí českého

„Král Ludwík wytáhl s nimi (Turky) osobně do boje, psaw napřed do Čech se snažnau žádostí, aby stawowé proti společnému nepříteli křesťanstwa wyprawili pomoc wýdatnau. Ale pan Zdeňek Lew mezi nejvyššími úředníky, a Pašek we stawu městském přičinili se pilně, aby se dle žádosti krále nestalo než co možná nejopozdileji. Někteří páni, nečekajíce na sněmowní swolení, sebrali lid na swau ruku, a pospíchali do Uher králi na pomoc; některá města následowala jejich příkladu, nejzdlauhawěji Pražané, wíce na oko než z ochotné wůle. Jen malá část roztraušených těchto zástupů byla teprw dorazila k wojsku králowu…“

Těmito slovy popisuje postoj panského stavu a městských stavů k žádostem Ludvíka Jagellonského o vyslání vojenské hotovosti do Uher známý český historiograf Václav Vladivoj Tomek. V tomto příspěvku se zaměříme na jednání významných politických hráčů českých zemí těsně před bitvou u Moháče v roce 1526 – ostatně předcházející události a postoje panovníků okolních zemí a významných evropských osobností jsme reflektovali ve starších příspěvcích (konkrétně dubnový průběh německých selských válek, květnové události, červnová situace v Itálii a průběh tyrolské selské války).

Představovaná kniha Děje království českého se řadí mezi tituly zřídka spojované s bitvou u Moháče. Její autor Václav Vladivoj Tomek (1818–1905) byl zmíněn v jiných souvislostech v mnohých předcházejících příspěvcích (například v příspěvku věnovaném jeho knize o Janu Žižkovi. Jeho osobnost nejlépe vystihují jeho vlastní Paměti z mého života, přibližující život tohoto významného dějepisce 19. století známého precizním zpracováním pramenů, což dokládá například jeho několikasvazkový Dějepis města Prahy, jehož IV. díl jsme zmiňovali v souvislosti s popisem obléhání Karlštejna roku 1622. Působil jako prorektor Karlovo-Ferdinandovy univerzity, poslanec Říšské rady a byl držitelem řady ocenění. Ve své době patřil vedle Františka Palackého k nejuznávanějším českým historikům.

Jeho postoj konzervativního vlastence loajálního k habsburské vládě se promítl i do jeho historických pojednání. V Dějích království českého zastává linii neochvějné královské vlády a kritizuje tehdejší stavovskou politiku. Kritika je ve sledovaných pasážích zaměřena především na nejvyššího hofmistra Zdeňka Lva z Rožmitálu (před 1470–1535) a pražského purkmistra Jana Paška z Vratu (před 1470–1533). Tyto silné osobnosti mistrně zvládaly strategii diplomatického nátlaku a využívaly oslabení panovníků z jagellonského rodu k pozvednutí vlastních rodů i k osobnímu obohacení. Zdeněk Lev z Rožmitálu jako nejvyšší hofmistr spolu s dalšími příslušníky panského stavu vytvořil v zemi vládu stavovské oligarchie, přičemž v Praze přenechal vůdčí roli purkmistrovi Janu Paškovi. Značný vliv si Rožmitál ponechal i v letech 1523 až 1526, kdy jej v čele zemské správy dočasně nahradil Karel I. Minsterberský (1476–1536). Z pozitivistického hlediska úvodní text odráží Tomkovu snahu demonstrovat škodlivost tohoto stavovského egoismu vůči zájmům koruny.

Současná moderní historiografie však Tomkův přísný morální soud poopravuje a váhání s vysláním vojenské hotovosti k Moháči v srpnu 1526 nevnímá jen jako záměrnou zradu šlechty, ale také jako důsledek hlubších strukturálních, politických a náboženských příčin. Svolání zemské hotovosti představovalo zdlouhavý proces vyžadující souhlas sněmu a schválení daní, což naráželo na ekonomické vyčerpání země. České stavy navíc upřednostňovaly obranu vlastních hranic, potýkaly se s dlouhodobým bojem mezi panským a městským stavem a s náboženským napětím vyvolaným tlakem utrakvistů na nově se prosazující luteránství. Důležitým faktorem bylo také podcenění osmanského nebezpečí, kdy čeští předáci nedokázali správně odhadnout rychlost postupu vojsk sultána Sulejmana I. A do jisté míry hrála roli také menší ochota hlavních představitelů stavů ke spolupráci s panovníkem. Díky zdlouhavé mobilizaci se Češi dostali jen za hranice k Mosonmagyaróváru a Pražané k Budínu. Přesto někteří šlechtici vyrazili na vlastní pěst. Přímo na moháčském bojišti  stanul například menší český kontingent pod vedením Štěpána Šlika (1487–1526), který v bitvě zemřel, nebo ozbrojenci některých královských měst. Odlišně reagovaly moravské stavy, které byly díky geografické blízkosti k uherskému válčišti akceschopnější. Moravský zemský sněm jednal rychleji a moravské vojsko pod vedením zemského hejtmana Jana IV. z Pernštejna (1487–1548) vytáhlo na pomoc králi dříve než hlavní české síly, přestože k samotné královské armádě se před katastrofální porážkou již připojit nestihlo, protože se tou dobou nacházelo u Székesfehérváru.

Odlišně reagovaly moravské stavy, které byly díky geografické blízkosti k uherskému válčišti akceschopnější. Mora.vský zemský sněm jednal rychleji a moravské vojsko pod vedením zemského hejtmana Jana IV. z Pernštejna (1487–1548) vytáhlo na pomoc králi dříve než hlavní české síly, přestože k samotné královské armádě se před katastrofální porážkou již připojit nestihlo, protože se tou dobou nacházelo u Székesfehérváru.

Kniha Děje království českého postihuje české dějiny od nejstarších bájných dob, konkrétně od roku 451, až do doby vlády císaře Františka Josefa I. Autor v ní zužitkoval rozsáhlé znalosti archivních pramenů, tehdejších literárních pramenů (zejména kronik a análů) a dobové literatury. O její značné oblibě vypovídá celá řada pozdějších vydání, kterých se dočkala.

V Knihovně Vojenského historického ústavu Praha se nacházejí dvě vydání z let 1850 a 1864. Starší z nich bylo vydáno v roce 1850 ve známém knihkupeckém a nakladatelském domě Františka Řivnáče (činného 1847–1883). Tisk je svázán v lepenkových deskách potažených mramorovaným papírem se hřbetem s koženým potahem a zlaceným titulem.

Citace:

TOMEK, Václav Vladivoj. Děje Králowstwí českého. [2. vyd.]. Praha: Nákladem Františka Řiwnáče, 1850. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:97c2ffa0-e0aa-11e6-8010-005056827e51

Renáta Modráková