Totálně nasazení Češi, rok 1944

Již před vypuknutím druhé světové války panoval v Německu nedostatek pracovních sil, který byl řešen dovozem pracovníků z ciziny. Po vypuknutí války a vstupu milionů Němců do ozbrojených sil se tento problém vystupňoval; pod nacistickou vládu však upadlo obrovské množství příslušníků dalších evropských národů. Nacisté tedy zahájili nucený nábor pracovních sil v oblastech pod jejich kontrolou.

Během války tak muselo německému hospodářství nuceně sloužit až 13,5 milionu lidí; největší část tvořili obyvatelé Sovětského svazu, Poláci a Francouzi. Zejména v případě válečných zajatců a obecně pracovníků z východní Evropy byly podmínky obzvláště otřesné; jednalo se o otrokářský systém, jaký by si na počátku dvacátého století nikdo nedovedl ani představit. Fritz Sauckel (1894–1946) který byl od roku 1942 generálním zmocněncem pro nucené práce, byl po válce za svoji činnost popraven v Norimberku.

Mnozí Češi po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 odcházeli pracovat do Německa dobrovolně, avšak po vypuknutí války a zahájení spojeneckých náletů se tento zájem o práci v německém průmyslu vytratil, zatímco německá potřeba pracovních sil s prodlužující se válkou jen stoupala. Tak bylo i v Protektorátu Čechy a Morava zavedeno totální nasazení, a to nařízením vlády č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942. Kdo se na výzvu nedostavil na pracovní úřad, čelil hrozbě pokuty až 100 000 korun, šesti měsíců vězení, případně oběma těmto sankcím.

Nejprve byli povoláni muži z ročníků 1921 a 1922. V dalších letech se požadavky okupantů stupňovaly, povolán byl i ročník 1918, včetně mladých žen. Totálnímu nasazení v Německu bylo možno se vyhnout ze zdravotních nebo rodinných důvodů. Sňatek představoval ochranu pouze na začátku, avšak narození dítěte i v pozdějších fázích války; v letech 1943–44 tak byla porodnost českého obyvatelstva rekordní. Na konci války byli v rámci tzv. Technische Nothilfe využíváni dokonce i septimáni a k budování zákopů byly zmobilizovány i ročníky 1927 a 1928.

Pracovní zařazení a životní podmínky Čechů na práci v Německu byly dosti variabilní. Někteří, kteří měli požadovanou odbornost, byli využíváni např. v nemocnicích nebo lékárnách, jiní zastávali místa kvalifikovaných dělníků. Velké množství lidí nalezlo uplatnění v zemědělství nebo při stavebních pracích. Mezi nejnebezpečnější patřila práce hasičů – zasahovali i v průběhu náletů a mezi jejich úkoly patřilo i zneškodňování nevybuchlých bomb. Ke konci války byli čeští totálně nasazení využíváni ke kopání zákopů v blízkosti fronty, a dotýkaly se jich tak i bezprostřední bojové operace. Stravování bývalo špatné a ubytovací podmínky byly dosti různorodé. Kdo měl velké štěstí, mohl bydlet u soukromníků. Většina totálně nasazených však živořila v nedostatečně vybavených táborech s ostrahou a tvrdou kázní.

Celkově lze říci, že z totálně nasazených na tom byli nejlépe příslušníci západoevropských národů. Češi na tom byli hůře, přesto však o poznání lépe než pracovníci z Polska nebo z východu, tj. ze sovětského území. Od roku 1943 byla značná část totálně nasazených přidělena do zaměstnání nikoli v Německu, ale v samotném Protektorátu – bylo to dáno stále intenzivnějším spojeneckým bombardováním a z toho vyplývajícím přesunem výroby na protektorátní území. Ze samotného Německa zpátky do Protektorátu prchaly tisíce totálně nasazených a velká část z nich unikla. V případě dopadení jim však, a neposlušným zaměstnancům obecně, hrozil pobyt v pracovně-výchovných táborech se sadistickým režimem a vysokou úmrtností.

Maximální odhady celkového počtu totálně nasazených Čechů hovoří o 640 000, z toho na tehdejším německém území pracovalo snad 355 000 až 450 000. Kolem 6 000 z nich zemřelo za války vinou nacistického zacházení, náletů nebo nemocí, desetitisíce dalších měly vinou válečných útrap fatálně podlomené zdraví. Nadaci pro odškodnění obětí nucených prací zřídila německá strana až roku 2000; tou dobou žilo ještě zhruba 1,66 milionu nuceně nasazených, z toho okolo osmdesáti tisíc Čechů.