Útočná puška URZ (Univerzální ruční zbraň) - úplný funkční vzorek

Myšlenka paletového souboru zbraní, pokrývající převážnou část pěchotní výzbroje od zbraně jednotlivce přes zbraň družstva až po lafetovaný tankový kulomet, vycházela z praktické úvahy, opírající se především o vysokou dědičnost součástí kompletu. Realizaci takového projektu a jeho zavedení do výzbroje komplikují především mnohdy vzájemně protichůdné požadavky, kladené na jednotlivé typy zbraní. Vyřešením souboru s finálním názvem 7,62 mm univerzální ruční zbraň (URZ), ukázala československá konstrukční škola vysokou míru vyspělosti bez ohledu na skutečnost, že se do sériové výroby nikdy nedostal.

Konstruktér Jiří Čermák (1926–2006), tvůrce dlouhá desetiletí v čs. armádě používaného samopalu vz. 58 a řady dalších zbraní, se v roce 1964 začal zabývat myšlenkou koncepce zbraně stavebnicového systému, jenž zahrnoval útočnou pušku, lehký, těžký a tankový kulomet. K náhonu automatiky zvolil systém s polouzamčeným závěrem, u něhož energie zpětného rázu působila na otočný závorník se dvěma otočnými kladičkami, vedenými ve šroubovicových drážkách pouzdra hlavně. Polouzamčené systémy prožívaly tehdy svoji renesanci ve výzbroji západních armád, zejména v podobě zbraní CETME a Heckler & Koch, Jiří Čermák si na novém systému chtěl ověřit vlastní konstrukční řešení, později chráněné čs. patentem č. 134 700. Využití Revelliho odlehčovacích drážek v nábojové komoře, téměř nezbytné pro zajištění spolehlivé funkce polouzamčeného systému, měly v minulosti některé čs. prototypy, v sériové výrobě však u nás nikdy využity nebyly.

Vývojové práce ve Výzkumném a vývojovém ústavu Závodů všeobecného strojírenství (VVÚ-ZVS) v Brně zahájil konstruktér společně s ing. Bohuslavem Novotným a úkol, zahrnující studii paletového systému, dostal označení PLAMEN. V té době uplynula příliš krátká doba od zavedení samopalu vz. 58 do výzbroje, o vývoj podobného modulárního systému MNO zájem nemělo, takže probíhal na základě požadavku ministerstva zahraničního obchodu (MZO) pro případný export. To byl také důvod, proč byl celý komplet finálně řešen v ráži 7,62 mm NATO (7,62 x 51 mm), standardizované v armádách tehdy nepřátelské Severoatlantické aliance.

U prvního funkčního vzorku, označeného římskou číslicí I (Plamen I) a zařízeného na zavedený náboj vz. 43 (7,62 x 39 mm), si Jiří Čermák s Bohuslavem Novotným ověřovali možnost aplikace originální myšlenky výroby nábojového pásu z umělé hmoty s tím, že vysouvání náboje by provázelo jeho vyříznutí z plastového článku ostrým vysouvačem. Druhý funkční vzorek (Plamen II), zhotovený a zkoušený v roce 1965, již disponoval spoušťovým mechanismem, bicí mechanismus měl kladívkový, avšak stejně jako v předchozím případě měl rotorový podavač pásu, a pro zkoušky jej bylo nutné uložit do pevné lafety. V průběhu zkoušek absolvoval funkční vzorek II, lafetovaný na kolovém podstavci kulometu vz. 43 (Gorjunov), celkem 1200 ran. Vzhledem k nevelkému počtu vystřílených nábojů tak měly zkoušky především informativní charakter a oba konstruktéři získali řadu důležitých poznatků, jež zohlednili v dalších etapách vývoje.

Poznatky ze zkoušek obou funkčních vzorků v rámci studijních prací, ukončených k 30. červnu 1965, dávaly předpoklady perspektivnosti dalšího vývoje. Z čistě praktických a ekonomicky úsporných důvodů posloužily některé díly z Plamene II ke zhotovení tzv. úplného funkčního vzorku, tedy kompletní zbraně. Závěrový mechanismus s výjimkou úderníku a jeho pružiny zůstal beze změn. Nově byly vyrobeny z bukového dřeva pažba, předpažbí, pistolová rukojeť s ocelovým lučíkem, sklopná duralová dvojnožka a bubnová schránka pro pás, upravený z lehkého kulometu vz. 52. Příslušenství zbraně tvořil nově vyrobený bodák s ocelovou pochvou, určenou pro střihání drátěných překážek a zaměřovací dalekohled, konstrukčně vyřešený a vyrobený v n. p. Meopta Přerov.

Systém zásobování vycházel sice z pásového podávání, avšak celá koncepce měla zcela originální prvky. Nábojový pás byl uložen volně v bubnové schránce, v jejíž horní části se nacházel rotorový podavač, do něhož se vkládal první článek pásu. Při vložení schránky do zbraně došlo k uvolnění podavače, jehož výstupky zapadaly do šikmé drážky ve spodní části nosiče závorníku. Axiální pohyb závěru tak ovládal otáčení rotorového podavače. Myšlenka pásového podávání s 50ti článkovým pásem, spojeným z pěti pásů po deseti článcích, uloženým v bubnové schránce tak otevírala systému možnost zásobovat zbraň z velké schránky při konfiguraci lafetovaného těžkého kulometu či flexibilního přívodu pásu u tankové verze.

Úplný funkční vzorek dostal číselné označení 4157 a byl, stejně jako předchozí funkční vzorek, rovněž zařízen na náboj vz. 43. Náboje 7,62 mm NATO (7,62 x 51 mm) neměl ještě VVÚ-ZVS k dispozici a Blanické strojírny, n. p. Vlašim, tehdy teprve připravovaly výrobu ověřovací série. První zkušební výstřely při uvádění zbraně do funkce poznamenávalo zpočátku vyšší procento skřípnutých nábojnic (8,5 %), po namazání funkčních ploch závěrového mechanismus směsí loje, grafitu a oleje 21 se výskyt zádržek sice snížil, přesto však překračoval hranici obvyklých 0,25 %, stanovených takticko technickými podmínkami (TTP). Po vystřelení 1469 ran ovšem došlo k nalomení levého nosu nosiče závorníku, takže zkoušky musely být přerušeny.

Ke zhodnocení konečného projektu univerzální ruční zbraně došlo na jednání technicko ekonomické rady (TER) 3. března 1966, jejíž závěry tehdy zřejmě opíraly pouze výsledky zkoušek funkčního vzorku č. 4157. Rada tehdy doporučila vyřešit zajištění zbraně proti náhodnému výstřelu i při použití puškového granátu, tedy při vypuštění závěru do přední polohy, sledovat možnost dálkového ovládání zbraně a předpokládané příčení odměrového mechanismu tehdy již navrženého podstavce, s nímž se počítalo pro další varianty paletového systému.

Po zhotovení nového nosiče závorníku proběhly v druhé polovině října a počátkem listopadu 1966 balistické zkoušky na Střelné u Vsetína, spojené se zkouškami optického zaměřovače Zi 2,5 x 6o z Meopty Přerov, komparativně provedené samopalem vz. 58, opatřeným odpovídající montáží. Pádové zkoušky ukázaly nižší deformační odolnost schránky na pás, avšak bez přímého vlivu na funkci rotorového podavače. Nevýhodná se při nich ukázala fixace vztyčených nožek při vrhu zbraně na zem před zalehnutím střelce, takže následná úprava již jejich zajištění v jediné poloze při vyklopení vylučovala. Zkouškami podle platných metodik prošel také nově vyrobený bodák, avšak s výjimkou zkoušky šermem, jelikož veškeré zkoušky byly prováděny tak, aby nedošlo k poškození prvního, a také jediného funkčního vzorku, takže měly spíše informativní charakter.

S funkčním vzorkem nepochybně také ještě probíhaly zkoušky s polyethylenovými pásy, zpevněnými ocelovými vložkami, avšak přinesly natolik protichůdné závěry, že neměly za daného stavu perspektivu dalšího vývoje. Proto se Jiří Čermák s Bohuslavem Novotným vrátili k tradičnímu řešení kovového nábojového pásu a vysouvače s vybroušeným břitem k rozřezávání pásů již následující prototypy neměly.

Závěrečné hodnocení zkoušek funkčního vzorku připouštělo řadu nedostatků v konstrukci zbraně, avšak řešitelných v průběhu dalšího vývoje, ztíženého ovšem přechodem na rozměrově odlišný a výkonnější náboj 7,62 mm NATO.

Exemplář úplného funkčního vzorku URZ č. 4157 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 7,62 x 39 mm
• Celková délka: 942 mm
• Délka s nasazeným bodákem: 1132 mm
• Délka hlavně: 451 mm
• Délka záměrné: 366 mm
• Kapacita pásové schránky: 60 nábojů
• Hmotnost zbraně bez zásobníku: 3888 g
• Hmotnost zbraně se schránkou (bez pásu): 4300 g