Velitelství československých sil na Těšínsku

Těšínsko, stejně jako zbytek Slezska, bylo pod českou vládou již v desátém století. Poslední přemyslovský panovník Václav III. je opětně získal sňatkem s Violou Těšínskou roku 1305. Piastovské Polsko se nároků na Slezsko zřeklo roku 1335 Visegrádskou smlouvou, výměnou za to se Jan Lucemburský vzdal nároků na polskou korunu. I po slezských válkách v polovině osmnáctého století zůstalo Těšínsko ve svazku české koruny. Již před první světovou válkou bylo v oblasti patrné silné napětí mezi českými a polskými nacionalisty.

Po rozpadu Rakousko-Uherska si Těšínsko nárokovaly jak ČSR, tak Polsko. Oblast Těšínska byla pro nový československý stát významná z hospodářského hlediska, nalézaly se zde doly a hutě. Naprosto nepostradatelná však byla dráha Bohumín-Košice, představující přímé železniční spojení s východním Slovenskem. Polská strana konstruovala své nároky na tom, že významná část obyvatelstva, i v důsledku přílivu Poláků z Haliče koncem devatenáctého století, se hlásila k polskému jazyku. Velká část obyvatelstva však byla národnostně nevyhraněná a cítila sounáležitost spíše se Slezskem jako takovým.

5. listopadu 1918 uzavřely český Zemský národní výbor pro Slezsko s polským Národním výborem pro těšínské knížectví dohodu, podle které Československo prozatímně spravovalo 23% Těšínska a Polsko zbylých 77% území včetně samotného Těšína a zmíněné železnice. O definitivní hranici měl rozhodnout plebiscit.

Přesto Polsko vyhlásilo na konec ledna 1919 na území, které prozatímně spravovalo, volby do varšavského Sejmu a zahájilo tam odvody do polské armády. Toto uplatňování polské suverenity nad sporným územím vedlo k tomu, že československá vláda pověřila velitele vojsk na Těšínsku, podplukovníka Josefa Šnejdárka z francouzských legií, zakročit vojensky.

Šnejdárek měl v daném okamžiku k dispozici 21. pluk francouzských legií, po jednom praporu od domácího 54. a 93. pěšího pluku, 17. prapor polních myslivců a jednotky místních českých dobrovolníků, ze Slovenska pak měly postupovat jednotky 35. a 33. pluku italských legií. Polský velitel na Těšínsku F. X. Latinik disponoval menšími silami – obnovující se Polsko bylo již znepřátelené s většinou svých sousedů a v daném okamžiku bylo zaměstnáno především bojem s Ukrajinci a blížícím se konfliktem s ruskými bolševiky.

Šnejdárkovo ultimátum z 23. ledna Latinik odmítl, téhož dne v 13:00 zahájily československé jednotky nadmíru úspěšný útok, v jehož průběhu obsadily například Karvinou, Orlovou, Třinec nebo samotný Těšín, a překročily horní tok Visly. Na středním úseku fronty se Polákům podařilo zachytit před Skočovem (nyní Skoczów v Polsku), obě strany přesunuly na Těšínsko posily, československé byly větší.

Na 31. ledna naplánoval podplukovník Šnejdárek na Skočov rozhodující útok, při kterém by se byl těšil značné převaze. Intervence dohodových mocností však přiměla obě země v noci na 31. leden přerušit boje. Československé ztráty na Těšínsku činily zhruba 44–53 padlých, 14 raněných a 7 nezvěstných, Poláci ztratili 92 padlých, 852 raněných a 813 nezvěstných. Obě strany se navzájem obviňovaly z ukrutností.

Podle původních představ měl o dalším průběhu hranice rozhodnout plebiscit, obě strany vedly na Těšínsku štvavou kampaň, došlo i k neúspěšnému pumovému atentátu na Šnejdárka. Nakonec však bylo Těšínsko 28. července 1920 rozděleno na konferenci ve Spa. Československo získalo zhruba 56% území Těšínska s Košicko-bohumínskou dráhou, Polsku připadlo historické jádro Těšína se zámkem, někdejším sídlem těšínských knížat.

Rozdělení Těšínska zklamalo část české veřejnosti, naopak polské revizionistické nároky po celé meziválečné období zhoršovaly vzájemné vztahy a vedly k okupaci Těšínska polskými silami v říjnu 1938.