Vojenská legitimace Vladimíra Janka, 1939

Vladimír Janko (8. srpna 1917 Nosislav, okr. Hustopeče‒14. března 1968 Praha) patří k výrazným postavám československého zahraničního odboje. Svou vojenskou kariéru zahájil v říjnu 1936 vojenskou prezenční službou u pěšího pluku 43 v Brně, v srpnu 1938 ukončil Vojenskou akademii v Hranicích a jako poručík se účastnil v září téhož roku bojů se sudetoněmeckým Freikorpsem ve Šluknovském výběžku.

Po zániku Česko-Slovenska a německé okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 se rozhodl odejít do zahraničí. V srpnu 1939 byl prezentován u československého legionu v Bronowicích a po německém útoku na Polsko prodělal strastiplný ústup do SSSR a sovětskou internaci. Zde byl posléze ponechán jako člen velitelského a instruktážního kádru pro budoucí čs. vojenskou jednotku v SSSR.

Jako velitel roty se účastnil bitvy u Sokolova, v létě 1943 byl odeslán do sovětského tankového učiliště v Tambově, a po jeho absolvování se stal náčelníkem štábu tankového praporu 1. čs. samostatné brigády. V této funkci absolvoval s praporem boje na pravobřežní Ukrajině včetně osvobození Kyjeva. V únoru 1944 byl jmenován velitelem celého tankového praporu, posléze rozšířeného na tankovou brigádu. Jako velitel tankové brigády se účastnil mimo jiné Karpatsko-dukelské a Ostravské operace.

Po válce zůstal v armádě, v roce 1950 dosáhl generálské hodnosti a od roku 1958 vykonával funkci prvního náměstka (zástupce) ministra národní obrany, kterým byl jeho někdejší spolubojovník gen. Bohumír Lomský. Poté, co emigroval gen. Jan Šejna a došlo k otevření armádních kauz z éry prezidenta Novotného, se Janko 14. března 1968 zastřelil ve svém služebním voze. Jeho provázanost s komunistickým režimem budí v životě tohoto jinak schopného a charismatického důstojníka dodnes kontroverze.

Vojenskou legitimaci určenou pro gážisty československé armády v důstojnických a rotmistrovských hodnostech obdržel Vladimír Janko v únoru 1939, stejně jako mnoho jiných odešel s tímto dokladem do emigrace, kde ji používal až do roku 1942. Tehdy byla vojákům vydána nová jednotná legitimace, tzv. buzuluckého vzoru.

Rozměry: 75 × 104 mm

Legitimace byla do sbírky Vojenského historického ústavu Praha převedena v roce 1965.