Ferdinand Šeda

Ferdinand Šeda

06. 06. 2018

Řada bývalých vojáků čs. zahraniční armády se po komunistickém převratu v únoru 1948 rozhodla k novému odchodu z vlasti s úmyslem podílet se na aktivitách svobodného světa proti východnímu bloku. Jedním z nich byl i plukovník generálního štábu Ferdinand Šeda.

 

Narodil se 24. září 1899 v Křenovicích nedaleko Slavkova u Brna. Domovskou příslušnost měl v obci Maršov u Tišnova. Pocházel z vlastenecké, katolicky založené rodiny. Vychodil obecnou školu, nižší reálku v Brně a následně byl v roce 1914 přijat do pěší kadetní školy ve Vídni, kterou ukončil v srpnu 1917 jako praporčík. Sloužil pak u pluku císařských tyrolských myslivců č. 1 v Innsbrucku a později zřejmě na italské frontě, kde byl vyznamenán Stříbrnou medailí za statečnost II. třídy. K 1. květnu 1918 byl jmenován poručíkem a v této hodnosti byl převzat i do československé armády.

V řadách pražského pěšího pluku 28 se zúčastnil bojů na Slovensku a Podkarpatské Rusi v roce 1919, za něž byl později vyznamenán Čs. medailí Vítězství a Pamětním křížem čs. dobrovolce. V červenci 1920 byl přemístěn k hraničářskému praporu 7. Ve stejném roce se také oženil. O rok později se mu narodila dcera Svatava a v roce 1923 syn Milan. U této jednotky střežící hranice českého Slezska pak zůstal až do roku 1926. Počátkem října tohoto roku byl přemístěn k pěšímu pluku 24 a roku 1930 byl povolán ke studiu na Válečné škole v Praze.

Tu ukončil o tři roky později a po nutné praxi u 7. divize byl jmenován důstojníkem generálního štábu. Od září 1936 do konce dubna 1937 sloužil u pluku útočné vozby 2, následně byl přidělen k velitelství IV. (armádního) sboru v Olomouci a posledního dne roku 1937 byl znovu přemístěn, tentokrát k Ministerstvu národní obrany v Praze. Zde jej zastihly pohnuté události podzimu 1938 i okupace zbytku českých zemí 15. března 1939.

Krátce na to, v květnu 1939, odešel na vlastní žádost do výslužby a přijal místo ředitele továrny v Kroměříži. Ne nadlouho. Ještě před skončením bojů v Polsku v září 1939 odešel za hranice. Byl tak jedním z prvních, kteří k tomu použili tzv. balkánskou cestu. V hodnosti majora generálního štábu byl 28. října 1939 prezentován u Čs. vojenské správy v Paříži a 16. listopadu jmenován velitelem I. praporu pěšího pluku 2 v jihofrancouzském Agde. V polovině prosince se stal náčelníkem štábu velitelství čs. jednotek a 8. ledna 1940 velitelem I. praporu pěšího pluku 3. V té době absolvoval i francouzský kurz velitelů praporů. Ústupových bojů se nezúčastnil.

Po porážce Francie odjel do Velké Británie, kde se po reorganizaci čs. jednotek stal velitelem 4. roty pěšího praporu 1 čs. brigády. Po další reorganizaci v červenci 1941 postoupil na místo zástupce velitele pěšího praporu 2. Již 24. září 1941 byl však povolán na čs. exilové Ministerstvo národní obrany do Londýna, kde se stal přednostou 1. oddělení (osobního a doplňovacího) III. odboru. Při odchodu od brigády mu bylo uděleno pochvalné uznání V. stupně. Během pobytu ve Velké Británii i přes svůj vyšší věk absolvoval řadu náročných kurzů, včetně např. parašutistického výcviku.

K bojovým jednotkám se vrátil po vzniku Čs. samostatné obrněné brigády na počátku září 1943, kdy převzal funkci velitele Tankového praporu 2, s nímž na přelomu srpna a září 1944 odjel do Normandie. Od října 1944 do konce války svůj prapor, který nesl např. hlavní tíhu útočných akcí čs. jednotek z 28. října a 5. listopadu 1944, vedl během obléhání severofrancouzského Dunkerku. Ve druhé polovině května 1945 se se svými vojáky vrátil do osvobozené vlasti.

Za svojí činnost během války byl dvakrát vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenskou pamětní medailí se štítky F–VB, Francouzským válečným křížem, třemi britskými kampaňovými medailemi a především britským Řádem za vynikající služby (Distinguished Service Order), jenž obdržel za boje u Dunkerku, a který mu byl udělen na Vánoce 1945.

Tankový prapor 2 byl počátkem června 1945 reorganizován na 12. tankovou brigádu, jíž Šeda velel až do září 1945, kdy byl v hodnosti plukovníka generálního štábu ustanoven velitelem tankového vojska velitelství Vojenské oblasti 3 v Brně. Na tomto místě pak setrval až do počátku roku 1949.

K 1. únoru 1949 měl být přeložen do výslužby. Dva dny před tím se mu však s manželkou a synem Milanem podařilo přejít hranice do americké okupační zóny Německa. V nepřítomnosti na něj bylo učiněno trestní oznámení a hodnost plukovníka mu byla odňata 19. ledna 1950.

Tím však jeho příběh zdaleka nekončil. Spolu se svým bratrem Aloisem, jenž byl také bývalým příslušníkem čs. zahraniční armády na Západě, začal v Německu pracovat pro americkou tajnou službu. Skupina, kterou vedli, byla z velké části tvořena jejich rodinnými příslušníky. Přes hranice do Československa posílali agenty-chodce. Na jedné z cest byl však zatčen také jeho syn Milan odsouzený pak na doživotí. Ve vězení strávil 13 let a byl podmínečně propuštěn na svobodu až v roce 1962. Za těchto okolností se Ferdinand Šeda rozhodl na další zpravodajskou práci rezignovat a někdy v roce 1950 emigroval do USA. V následujících letech pracoval v dělnických profesích.

Již jako důchodce se v dubnu 1968 vrátil do staré vlasti. V uvolněné atmosféře „Pražského jara“ byl několikrát ujištěn, že čs. úřady, ani tajná policie proti němu „nic nemají“. Rozhodl se proto vrátit natrvalo a dožít zde. Usadil se opět v Kroměříži, kde si koupil dům. V roce 1956 sice nabyl amerického státního občanství, zároveň však nikdy nepozbyl československého, takže byl držitelem dvou cestovních pasů.

Od února 1971 byl sledován kroměřížskou Státní bezpečnostní, která proti němu zahájila akci s krycím označením HAVRAN. Počátkem roku 1973 začal u StB převládat názor, že by bylo možné Šedu za jeho činnost v letech 1949–1950 potrestat. Dne 19. července 1973 proti němu zahájila Správa vyšetřování StB trestní stíhání. O něco později bylo v nepřítomnosti zahájeno stíhání také jeho bratra Aloise.

Téměř všechny na přelomu 40. a 50. let v Československu zatčené agenty jejich skupiny však zpět přes hranici poslal bratr Alois. StB se podařilo najít pouze jednoho, kterého vycvičil a zaúkoloval přímo Ferdinand Šeda. Byl jím Přemysl Bulín. Jeho svědectví však již nemělo pro chystaný proces valnou právní cenu – po zatčení byl odsouzen k trestu smrti a 2. října 1952 v Praze na Pankráci popraven.

Přestože justiční orgány se klonily k tomu, aby byl v té době 74letý a vážně nemocný Ferdinand Šeda vyslýchán pouze jako svědek a nikoliv jako obviněný, StB nakonec prosadila svůj scénář a uvažovala dokonce o tom, že bude vzat do vazby. Případ nakonec ukončila až milost, kterou Šedovi 11. února 1974 udělil prezident republiky arm. gen. Ludvík Svoboda. Ferdinand Šeda zemřel 6. listopadu 1983 a je pohřben v Kroměříži.

Jiří Plachý

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…