František Vejmelka - V Praze zastavil nápor jednotek SS

Z příběhu syna svobodné služky, který se stal generálem, by někdo možná zplodil sladkobolný román či kýčovitý televizní seriál, ale František Vejmelka by si to rozhodně nezasloužil.

František Vejmelka (1895–1968). Legionář a velitel barikádníků, který byl sice „odejit“ komunisty z historie, ale alespoň své stáří prožil v relativním klidu v milovaném Ondřejově. FOTO: VHÚ Praha

Narodil se 19. ledna 1895 obci Kuří u Říčan a i díky neskutečné matčině obětavosti vystudoval obchodní akademii. Již v březnu 1915 musel narukovat a odejít na válečná jatka. Záhy však zběhl a v Oděse v lednu 1916 vstoupil do I. srbské dobrovolnické divize. Jako velitel čety byl na dobrudžské frontě těžce raněn (průstřel krku a bodná rána do prsou a břicha). Po vyléčení se přes Vladivostok dostal na západní frontu k čs. legiím do Francie.

Do vlasti se vrátil jako kapitán, vystudoval Válečnou školu, později na ní i přednášel, často publikoval odborné články. Osudné září 1938 jej zastihlo v hodnosti plukovníka ve funkci náčelníka štábu III. polní armády.

V letech okupace se účastnil odboje a v závěru války mu byla svěřena funkce velitele povstalecké oblasti Praha-východ. V ní se osvědčil jako nejúspěšnější podřízený velitele povstání generála Kutlvašra, když naplno projevil potřebnou iniciativu a efektivně velel oblasti na pravém břehu Vltavy.

Ze svého stanoviště na Karlově podchycoval samostatně bojující skupiny, prováděl potřebné změny v organizaci, vytvářel operační zálohy a koordinoval nasazení jednotek. Povstání plně potvrdilo jeho velitelský a komunikační talent i význam schopných vojáků pro úspěch povstání, které nemohla nahradit naivní víra komunistů v lidové velitele i na nejvyšší úrovni, kdy na první vlnu spontánnosti povstalců musel nastoupit schopný a zodpovědný voják. Dlužno říci, že tento úkol se Vejmelkovi i s pomocí jeho talentu vybrat si schopné spolupracovníky – nejčastěji z řad legionářských důstojníků – skvěle podařil.

Přesto se však záhy po válce z mnoha důvodů stal tento skromný vlastenec rychle zapomenutým velitelem povstalců, kteří zastavili masivní nápor jednotek SS na Pankráci a v Michli, ale stejně tak úspěšně bojovali ve Vršovicích, Strašnicích či na Žižkově.

Po válce byl sice v únoru 1947 povýšen do hodnosti brigádního generála, ale o rok později po komunistickém převratu byl mezi prvními vyhozen z armády, později určitý čas i vězněn a v roce 1950 degradován na vojína a vystěhován z Prahy.

Zemřel 1. března 1968 v Ondřejově.

JAROMÍR MAREK

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 26. února 2016