Historické a námořní muzeum Istrie v Pule

Istrijský poloostrov se nachází v severní části Jaderského moře, blízko Benátského zálivu. Je dnes rozdělen mezi Slovinsko, kterému patří menší severní část, a Chorvatsko. Na jižním cípu poloostrova leží největší město celé oblasti, padesátitisícová Pula. Zde také sídlí Historické a námořní muzeum Istrie, a to v historickém komplexu benátské pevnosti ze 17. století.

Istrijský poloostrov byl od 13. století rozdělený mezi Korutansko, resp. državy Habsburků, a Benátskou republiku. K jeho sjednocení došlo až v roce 1797 mírem v Campo Formio. Po rakousko-uherském vyrovnání se istrijské markrabství stalo jednou z korunních zemí „na říšské radě zastoupených“, tedy Předlitavska.

S českými zeměmi dnes Istrii více než staletí společných dějin (které si ovšem jen málokdo uvědomuje) spojuje turistický ruch – pokaždé, když to od konce první světové války bylo možné, se zdejší jadranské pobřeží měnilo a mění v „české moře“. Dějiny tohoto regionu však jsou plné dramatických zvratů i v posledním století.

Po skončení první světové války připadla Istrie vítězné Itálii. V letech 1943–1945 zažila nacistickou okupaci, rozmach partyzánského hnutí a etnické čistky, které vyvrcholily po roce 1945 vyhnáním většiny italského obyvatelstva, žijícího především ve městech na pobřeží. Konflikt mezi Itálií a Jugoslávií, hrozící v té době propuknout, byl zažehnán v roce 1947 vytvořením Svobodného území Terst, fungujícího jako nárazníková zóna mezi oběma zeměmi až do roku 1954 (formálně dokonce až do roku 1975). Naposledy se tudy, naštěstí jen velmi krátce, přehnala počátkem 90. let občanská, tedy „domovinská“ válka.

Dnes je území bývalé jugoslávské Istrie rozděleno mezi Slovinsko a Chorvatsko. Největším městem poloostrova je Pula a právě v ní se nachází Historické a námořní muzeum Istrie, založené v roce 1955. Sídlí přímo v centru, v historickém komplexu benátské pevnosti ze 17. století.

Přestože má muzeum ve svých sbírkách evidováno na 100 tisíc trojrozměrných předmětů, veřejnosti (alespoň v současné době) zpřístupňuje pouze čtyři expozice. První je věnována historickým freskám; jen jako zajímavost uveďme, že k objevu jedné z historicky nejcennějších fresek v kostele sv. Barbory v obci Vižinada, došlo díky natáčení amerického válečného filmu Kellyho hrdinové v roce 1969.

Druhá expozice připomíná zdejší působení skladatele Franze Lehára, který v Pule sloužil v letech 1894–1896 jako kapelník c. k. námořnictva. Třetím výstavním prostorem je návštěvnické centrum „Hermana Potočnika-Noordunga“, jednoho z průkopníků raketového inženýrství a zdejšího rodáka (1892–1929). Opět jen pro zajímavost zmiňme, že jak Lehár, tak i Potočnik-Noordung měli české kořeny.

Nejnovější dějiny pak připomíná poslední expozice, nazvaná „O bella, ciao!“, dokumentující mimořádně zajímavou kapitolu z dějin druhé světové války, a sice vznik a bojovou činnost italského praporu partyzánských jednotek J. B. Tita. Jugoslávští partyzáni již na podzim 1943 vyhlásili „znovusjednocení“ všech Itálií obsazených území obývaných Chorvaty a Slovinci (včetně těch, které nebyly součástí předválečného jugoslávského státu) s Jugoslávií.

V národnostně smíšené Istrii využili památky zdejšího italského komunisty a organizátora partyzánského hnutí Giuseppeho Pina Budicina, zavražděného fašisty v únoru 1944, a italskou jednotku pojmenovali po něm. Sám Budicin se však k „znovusjednocení“ stavěl značně kriticky a žádal, aby si „lid Istrie“ mohl po válce v referendu vybrat, ke kterému státu bude náležet. I přes to mu Tito v roce 1973 posmrtně udělil řád Národního hrdiny Jugoslávie (který je v expozici také vystaven). Prapor bojoval až do konce války ve své domovině a 8. května 1945 zakončil bojové operace právě osvobozením Puly.

Přestože všechny výše zmíněné expozice jsou jistě zajímavé, působí tak trochu jako výkřiky do tmy a návštěvník se nemůže ubránit dojmu, že by si mnohem raději prohlédl „klasickou“ expozici provádějící ho chronologicky staletími historie regionu. Už jen proto, že Istrie není, alespoň co se dějin týče, tak úplně stejná jako zbytek Chorvatska.

Jiří Plachý