Hledání koncepce konverze zbrojní výroby

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století došlo k řadě jednání a ke zpracování četných analytických i koncepčních materiálů, které se týkaly konverze československé zbrojní výroby. Zcela nová situace vyplynula ze snížení požadavků na dodávky speciální techniky. Byl to důsledek změn ve vojenskopolitickém vývoji ve světě, novým pojetím obranné dostatečnosti států Varšavské smlouvy a také přehodnocením požadavků některých nesocialistických zemí.

V letních měsících roku 1990 probíhala intenzivní jednání, jejichž cílem bylo vyhodnotit dosud přijatá opatření ke konverzi čs. zbrojní výroby a k převodu nevyužitých kapacit ve prospěch civilní výroby a navrhnout na základě potřeb čs. ozbrojených sil účelný rozsah a strukturu zbrojní výroby. Tato jednání vycházela z usnesení předsednictva vlády České a Slovenské federativní republiky č. 42/1990 k výrobě, vývozu, koncepci a konverzi speciální výroby, které se stalo výchozím dokumentem k formulování koncepce konverze výroby speciální techniky.

První opatření k útlumu zbrojní výroby byla přijata již v průběhu roku 1988 a týkala se stavebních investic – vypuštění některých staveb ze zvláštní části plánu rozvoje národního hospodářství, opodstatnění rozsahu staveb zejména v koncernu Závody těžkého strojírenství Martin a také bylo rozhodnuto zastavit některé úkoly v oblasti vědeckotechnického rozvoje. Řešena byla také problematika dopadu na státní rozpočet, který v roce 1989 činil 3,4 miliard Kčs a na rok 1990 se očekávalo snížení příjmů v rozsahu minimálně 7–8 miliard Kčs.

Usnesení předcházelo jednání ministrů dne 4. dubna 1990, které se konalo na žádost ministra hutnictví, strojírenství a elektrotechniky. Na jednání bylo dohodnuto předložit předsednictvu vlády materiál, který obsahoval základní kroky k řešení výše uvedené problematiky.

Nejdůležitějším bodem byla tanková výroba. Podle usnesení předsednictva vlády č. 84/1989 měla být ukončena tanková výroba bez uchování výrobních kapacit. Nadále měla být zajišťována pouze výroba náhradních dílů, a to minimálně deset let po skončení finální výroby v rozsahu daném hospodářskými smlouvami se zákazníky.

Nutno bylo také posoudit rozpracovanost a přezásobení výroby a stanovit optimální počet výroby tanků T-72, aby zásoby byly efektivně a účelově využity. Maximální hranice byla stanovena na 107 kusů tanků. V souvislosti s tím, bylo nutno dořešit export těchto strojů, případně jejich předání Federálnímu ministerstvu národní obrany a jejich profinancování. Československo mělo i mezinárodní závazky, Útlum tankové výroby způsobil, že zabezpečení dodávek pro Polsko se mělo realizovat dovozem ze Sovětského svazu.

S ohledem na mimořádný pokles odbytu bojových vozidel pěchoty počínaje rokem 1991 se jevilo účelným v roce 1990 ukončit jejich výrobu bez uchování výrobních schopností pro brannou pohotovost státu. Současně s tím měla být posouzena realizace výroby aplikací na podvozku BVP.

Jako rozvojový program československého strojírenství byla vyhodnocena výroba letecké techniky. Rozhodující otázkou bylo zajištění odbytu v SSSR včetně výcviku pilotů.

Vzhledem k objemu prostředků alokovaných ve státním rozpočtu na rok 1990 došlo k snížení výdajů na obranu a bezpečnost a v důsledku toho i k dalšímu snížení odběru speciální techniky v rezortu hutnictví, strojírenství a elektrotechniky pro FMNO o cca 1 miliardu Kčs. Dále bylo nutné upřesnit očekávané reciproční snížení dodávek pro vývoz do SSSR v důsledku snížení dovozu. Vzhledem k tomu, že výroba pro SSSR byla rozpracována a plně zajištěno materiálně technické zabezpečení očekával se rozsah škod ve výši 80 % hodnoty finální výroby.

Ke stanovení rozhodujících rozvojových směrů, sortimentu a objemu dodávek speciální techniky pro léta 1992–1995 a představ po roce 1995 měla být vytvořena mezioborová komise. V té době nikdo netušil, že v té době budou existovat již dva samostatné státy.

Usnesení předsednictva vlády obsahovalo řadu úkolů pro jednotlivé ministry. Ve snaze zachovat aspoň nezbytný objem zbrojní výroby měla být v součinnosti s orgány zahraničního obchodu prověřována možnost vhodných mezinárodních kooperací se zahraničními výrobci s cílem efektivního využití jednoúčelových kapacit.

Na základě jednoho z bodů usnesení se koncepcí konverze zbrojní výroby v mnohem rozsáhlejším materiálu zabývalo předsednictvo vlády opět v září 1990.

Jaroslav Láník