Jan Masaryk / 14. 9. 1886 - 10. 3. 1948

V pondělí 14. září si připomeneme 140 let ode dne, kdy se narodil Jan Masaryk. V českých dějinách zanechal výraznou stopu. Stále není zapomenut, byť by s důvodem současné publicity nejspíš nesouhlasil.  V době druhé světové války se stal důležitou tváří a hlasem zahraničního odboje. Méně se ví, že na konci války zastával nejen post ministra zahraničních věcí, ale po čtyři měsíce byl i ministrem národní obrany. Pro dalších 45 let byl posledním civilistou v této funkci.

Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 v Praze jako třetí dítě Tomáše Garrigue Masaryka, tehdy profesora Univerzity Karlovy. Jan Masaryk studoval na malostranském reálném gymnáziu a na Akademickém gymnáziu v Praze. Maturitu ale nesložil a nezískal ani později formální vzdělání. V letech 1906-1912 žil v USA a pracoval v různých povoláních. V letech 1912-1913 byl v USA hospitalizován v nervovém sanatoriu. Poté se vrátil k rodině do Prahy. Roku 1915 byl odveden a do roku 1918 sloužil u 8. vozatajského praporu 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči, Uhrách a Itálii. Službu končil v hodnosti poručíka.

Počátkem roku 1919 vstoupil na podnět otce, prvního československého prezidenta, do diplomatických služeb ČSR. V letech 1919-1920 byl chargé d affaires čs. velvyslanectví ve Washingtonu. Od roku 1920 byl radou československého vyslanectví v Londýně a roku 1925 byl jmenován tamním vyslancem. V říjnu 1938 na protest proti mnichovské dohodě na úřad vyslance rezignoval. Na konci prosince 1938 odplul do USA, kde podnikl přednáškové turné. Po nacistické okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 se vrátil do Velké Británie a stal se jednou z hlavních osobností československé zahraniční odbojové akce a podporovatelem Edvarda Beneše.

Po britském uznání československé prozatímní vlády v exilu v červenci 1940 se stal členem této vlády jako ministr zahraničních věcí. Byl i občasným náhradníkem za ministry národní obrany či financí. Během války vystoupil mnohokrát na veřejnosti ve Velké Británii i v USA a svým řečnickým uměním a přesvědčivostí získával podporu pro obnovu Československa. Podílel se na řadě mezinárodních jednání a účastnil se vytváření Organizace spojených národů, jejíž chartu podepsal v San Francisku 26. června 1945. Od 19. prosince 1944 nahradil jako ministr národní obrany generála Sergeje Ingra a to až do dubna 1945.

Na konci války se stal ministrem zahraničních věcí tzv. košické vlády předsedy Zdeňka Fierlingera, utvořené 4. dubna 1945. Stejnou funkci zastával i v druhé Fierlingerově vládě od 6. listopadu 1945 a pak i ve vládě Klementa Gottwalda od 2. července 1946. V politice vystupoval vždy jako nestraník, byť měl nejblíže k prezidentu Edvardu Benešovi a byl tedy přirozeně vnímán jako spojenec národně-socialistické strany. Je ale známo, že pro parlamentní volby v roce 1948 představitelé sociálně demokratické strany hodlali získat jeho členství či kandidaturu do voleb za tuto stranu. Vycházel ale (alespoň navenek) dobře se všemi politickými silami, kterým bylo dovoleno se podílet na politickém životě válečného protinacistického odboje a poválečné republiky, tedy stran Národní fronty. Jan Masaryk byl před únorem 1948 nejpravděpodobnějším nástupcem Edvarda Beneše ve funkci prezidenta republiky.

Během války se stal velmi populární a to jako syn uctívaného prezidenta T. G. Masaryka, tak pro svoji schopnost neformálního a široce srozumitelného vystupování ve vysoké společnosti i v nejširší veřejnosti. Hodně jeho popularitu pozvedly i projevy ve vysílání BBC a čs. vládního rozhlasového vysílání z Londýna během války, který měly velkou odezvu u posluchačů a vyšly po válce v Praze knižně.

Politiku Jana Masaryka v poválečném období lze charakterizovat jako humanistickou snahu o porozumění, mírovou a přátelskou politiku mezi národy, na prvním místě se SSSR ale i s dalšími spojeneckými zeměmi. Byl realistou, zachovával úzkostlivě loajalitu k Sovětskému svazu i k československým komunistickým představitelům. S několika málo výjimkami nešel do konfliktů nebo politických bojů. Své námitky vyjadřoval spíš v kuloárech, než otevřeně. V září 1947 se nicméně stal jedním ze tří politiků, kteří e stali terčem nezdařeného pokusu o pumový atentát. To mohlo souviset s jeho jistými kritickými postoji ke komunistům a jejich politice. Například to byla negativní reakce na Stalinův zákaz účasti ČSR na Marshallově plánu v červenci 1947 a v září 1947 otevřenější kritika populistické iniciativy komunistů o zavedení milionářské daně pro snížení následků sucha.

Masarykova nezřetelná pozice mezi demokratickými politickými stranami, komunisty a prezidentem Benešem a možná i jeho snaha neučinit příliš riskantní krok asi zapříčinila jeho neúčast na demisi ministrů nekomunistických demokratických stran (zprvu i ještě s výjimkou sociálně-demokratické strany) dne 20. února 1948.  Navíc o tomto záměru asi nebyl předem, možná nedopatřením, informován. Masaryk zůstal v době únorové krize stranou a dokonce opakovaně vyjádřil svůj záměr „jít s lidem“, což se dalo vykládat v té situaci jedině jako podpora komunistů. Podporu této populární veřejné osobnosti předseda KSČ Klement Gottwald jistě uvítal a nabídl 25. února 1948 Masarykovi opět funkci ministra zahraničních věcí ve své doplněné vládě. Členství Jana Masaryka v této vládě bylo ale velmi krátké. Již 10. března, kdy se měla vláda v Národním shromáždění uvést, Jan Masaryk na nádvoří Černínského paláce, sídlu Ministerstva zahraničních věcí v Praze, zemřel za dodnes nevyjasněných okolností.

Jeho smrt se stala během desetiletí tématem mnoha článků a také opakovaných vyšetřování. Návrhy na exhumaci a prozkoumání ostatků Jana Masaryka se objevily v roce 2024. V roce 2025 se znovu otevřelo vyšetřování mj. na základě předání dokumentů souvisejících se smrtí Jana Masaryka ze zahraničních archivů. Tyto dokumenty nebyly, pokud je známo, poskytnuty odborné veřejnosti k posouzení. Přes zjevnou fascinaci laiků „zahraničními archivy“ se podle dostupných informací jednalo jen o diplomatické ohlasy na Masarykovu smrt a svědectví z druhé ruky. Žádný nový přímý důkaz se opět neobjevil. Faktem zůstává, že k teorii vraždy nebo smrti pod nátlakem se během uplynulých bezmála osmdesáti let nenašly žádné skutečné důkazy. V současné době média informují o zásahu do pohřebiště Masarykových v Lánech, o exhumaci v rámci policejního vyšetřování a o stavu odhalených ostatků. Výsledek zkoumání zatím není znám.

Vyšetřování Masarykovy smrti proběhla v minulosti řada. Těžko předpokládat, že by všechna předcházející vyšetřování byla nedokonalá nebo zmanipulovaná. Před desítkami lety byly jistě mnohem lepší předpoklady k nalezení výsledku. Jejich společným rysem byl vždy nejednoznačný výsledek a potom značný zájem veřejnosti, nové dohady a oživení starých fám. Dnes nejsou a nemohou se objevit noví svědci a tak zvané nové dokumenty nic nového nepřinášejí.

O Masarykově smrti se dá zjevně spekulovat donekonečna. Faktem zůstává, že zemřel v extrémně složité mocenské situaci a smrt tak nabízí řadu možností. I pro Jana Masaryka byly poúnorové dny roku 1948 životní křižovatkou a dobou, kdy čelil velkému tlaku. V den smrti měl vystoupit v Národním shromáždění jako člen Gottwaldovy vlády a potvrdit zánik demokracie. V předcházejících dnech měl několik silných prožitků. Dne 28. února se zúčastnil přehlídky Lidových milicí na Staroměstském náměstí, 7. března připomínky 98. výročí narození svého otce a současně oslav bojů u Bachmače a Sokolova. Téhož dne navštívil rodinný hřbitov v Lánech.

Je zřejmé, že únor 1948 byl příčinou jeho smrti. Není nakonec podstatné, jak konkrétně zemřel. Výklad našich dějin výsledek nejnovější manipulace s ostatky Jana Masaryka nezmění.

Prokop Tomek

Autor byl byl loni hostem podcastu o smrti Jana Masaryka. Jeho slova si můžete poslechnout na tomto linku

V uplynulém týdnu Prokop Tomek komentoval pro Lidovky.cz exhumaci Jana Masaryka. Celý komentář si můžete přečíst na webu Lidovky.cz