Podle Stalina měla mít armáda NDR i ponorky

V dubnu 1952 došlo k některým významným politickým krokům, které se týkaly situace v tehdejším německém prostoru. Stalinova vize silné východoněmecké armády ovšem téměř zapříčinila pád režimu SED.

Nedořešená německá otázka představovala po řadu let neuralgický bod ve vztazích mezi Východem a Západem. Dne 10. března 1952 přikročil Sovětský Svaz k dlouho připravované a plánované politické ofenzivě. V nótě zaslané třem západním mocnostem poukazoval na nenormální situaci, která panuje v Německu sedm let po válce, a navrhoval neprodlené vypracování mírové smlouvy, na níž by se podílela také celoněmecká vláda.

Sovětská nóta naznačovala možnosti jak dospět k sjednocenému, nezávislému, demokratickému a mírumilovnému Německu v hranicích stanovených Postupimskou dohodou, a slibovala stažení okupačních jednotek a odstranění všech vojenských základen během jednoho roku po podepsání mírové smlouvy. Německý stát se měl zřeknout účasti v jakýchkoli koalicích a vojenských paktech, mohl však mít vlastní ozbrojené síly a zbrojní průmysl v rozsahu, který by mírová smlouva přesně stanovila.

Nóta ihned vyvolala živou diskusi, zda jde o propagandistickou akci zaměřenou na ovlivnění světového veřejného mínění a sloužící k zabrzdění procesu západoevropské integrace, nebo o seriózně myšlený krok vyvolaný tradiční obavou sovětských představitelů z kapitalistického obklíčení a negativními zkušenostmi z roku 1941.

Promarnily západní mocnosti svým odmítnutím šanci, jak stabilizovat poměry v Evropě? I když tato iniciativa nepůsobila příliš věrohodným dojmem, nemuselo to znamenat, že není míněna vážně. Nóta však vedle obecných formulací, které měly v německém obyvatelstvu vzbudit zdání, že jde o velkorysou podporu jejich přání po znovusjednocení, obsahovala i řadu skrytých požadavků.

Sjednocení připadalo v úvahu pouze v případě, že nový stát bude budován podle vzoru NDR, což pochopili všichni ti, kteří uměli číst mezi řádky, ale pro většinu německé veřejnosti nebyl tento požadavek zřejmý. Je také signifikantní, že i ve dnech po zaslání nóty nepolevovala propaganda proti západním velmocem.

Nótu však nelze posuzovat izolovaně bez analýzy událostí, jež se udály bezprostředně po 10. březnu – výměny čtyř sovětských a čtyř západních nót, jež vnášejí definitivní jasno do celé záležitosti a jež se týkaly především problematiky konání svobodných voleb na celém německém území, což Západní mocnosti považovaly za conditio sine qua non pro další jednání – a také jednání sovětských politiků s představiteli Jednotné socialistické strany Německa (SED).

Na jednání, jež se konalo v Moskvě 1. dubna 1952 a jehož se za východoněmeckou stranu zúčastnili prezident NDR Wilhelm Pieck, předseda vlády Otto Grotewohl a Walter Ulbricht, Stalin přednesl své požadavky – NDR měla ve velmi krátké době vybudovat armádu o 9-10 armádních sborech s celkem 30 divizemi o celkové síle 300 000 mužů, v NDR mělo vzniknout 8 vojenských okruhů. Současně se vyslovil pro zřízení branné výchovy na školách a založení polovojenských organizací. O týden později, 7. dubna precizoval své požadavky. NDR měla mít nejen silné pozemní síly, ale i bombardovací letectvo a ponorkové loďstvo. Hranice mezi NDR a SRN byly prohlášeny za nebezpečné a měly být stráženy jednotkami pohraniční policie a sovětskými vojáky.

Ve dnech 14. a 18. dubna následovaly porady mezi Pieckem a představiteli Sovětské kontrolní komise, na nichž byly přijaty konkrétní kroky týkající se východoněmeckého zbrojního průmyslu. V následujících měsících si budování ozbrojených sil a jejich urychlené vyzbrojování vyžádalo obrovské prostředky. Představitelé NDR přikročili k omezování sociálních programů, k omezenému zásobování vnitřního trhu, k zvýšení tlaku na rolníky i průmyslové dělníky. To vše vyvolávalo enormní napětí ve společnosti a vyústilo k povstání proti režimu v červnu 1953.

Jaroslav Láník