Povstání, které proběhlo pouze na stránkách britského tisku

V dějinách se leckdy vyskytují mysteriózní události. Nebyla jich prosta ani historie československého protinacistického odboje z let 1939‒1945. Mnohé z nich se podařilo v uplynulých desetiletích uspokojivě objasnit a zrekonstruovat. Některá podstatná rezidua přesto zůstávají. Jak bylo třeba například možné, že britský tisk a rozhlasové vysílání BBC šířily ve druhé polovině září 1939 zvěsti o povstání, které propuklo v okupovaných českých zemích, a jež přeskočilo i na Slovensko? Nic z toho nebyla pravda.

+3

Okupanti měli v září 1939 situaci v Protektorátu Čechy a Morava pevně v rukou. Co tedy stálo za tímto dávným příkladem hybridní války? Kdo a proč navodil tento střet propagandistické virtuální reality se skutečností? A v neposlední řadě, měly tyto události nějaké důsledky, a pokud ano, jaké a nakolik závažné? Na tyto otázky nabízí odpovědi tento článek.

Okupace českých zemí v březnu 1939 prakticky bezprostředně aktivizovala snahu zbavit se cizí nadvlády aktivním bojem. Zprvu spontánní rozhodnutí a neusměrněná vůle pracovat ve prospěch hnutí odporu obdržela záhy cílevědomé vedení a organizované formy. První linii národního odboje na domácí frontě zaujali příslušníci česko-slovenské branné moci, či přesněji její české části, která se po 15. březnu ocitla ve stavu likvidace.

Takto vznikala Obrana národa (ON), nejrozsáhlejší organizace protinacistického odboje. Její tvůrci ji budovali jako tajnou, podzemní armádu s pravidelnou strukturou, již postupně oživily desetitisíce odhodlaných vlastenců. Řada vojáků se zapojovala do tajných protinacistických struktur již v době, kdy jim okupanti „blahovolně” dovolili ještě nosit stejnokroje zanikající armády. Jejich kolegové, kteří v tu dobu působili v zahraničí, anebo se jim tam podařilo uniknout krátce před příchodem okupantů, rovněž náleželi k prvním, kteří utvářeli základy odbojové akce.

Hovoříme zde o prvních dnech a týdnech Protektorátu Čechy a Morava. Ti, kteří zahajovali boj doma nebo v zahraničí, a jež se nehodlali smířit s pasivitou, měli jasno v nejdůležitější věci. Trpně čekat na osvobození zvenčí pro ně nebylo přijatelné. Byli pevně rozhodnuti utkat se s nepřítelem přímo na vlastním území. V jejich představách se takto rodila idea masového, celonárodního povstání.

Fenomén povstání proti okupační moci ‒ kdy a kde vznikl?

Objasněme nejprve základní otázku, kdy a kde vůbec vznikla základní idea masového vystoupení proti okupační moci. Ačkoli zahraniční odboj prosazoval záměr povstání po celou válku, byl to domácí odboj, v jehož rámci se tato myšlenka zrodila. Velení Obrany národa zformulovalo nejdéle do května 1939 základní úkoly vojenské části domácího odboje. Zněly takto:

„1. Sabotážní a teroristické akce doma v případě války a příprava těchto akcí v míru.

2. Otevřená vojenská revoluce doma ve vhodném okamžiku války za účelem vyhnání německé armády a obsazení celého území bývalé ČSR.

3. Udržení národního ducha, morálky a kázně.”

Za účelem splnění vytýčených úkolů Obrana národa soustavně a usilovně pracovala na své organizaci, a to od nejvyšších úrovní velení s příslušnými štáby až po nejníže situované místní jednotky. Budování těchto struktur prakticky dokončila ještě před vypuknutím války. Výstavba podzemní armády pokročila do té doby nejdále na Moravě, což bylo nemálo podstatné z hlediska geografické blízkosti bojišť stále pravděpodobnější německo-polské války.

V té době se také v intencích Obrany národa poprvé objevil požadavek směrem k exilu, respektive k potenciálním spojencům, ve věci leteckých dodávek zbraní, kterých se Obraně národa nedostávalo pro větší rozvíjení zamýšlené převratové akce. Dodejme, že tento zásadní faktor závislosti domácí akce na zahraniční materiální podpoře se během příštích let války mnohokrát a značně problematicky aktualizoval v komplikovaných vztazích s Velkou Británií, Sovětským svazem i Spojenými státy americkými a také mezi zahraničním a domácím odbojem.

Obrana národa disponovala velmi omezeným množstvím ručních zbraní a střeliva z výzbroje likvidované branné moci. Odboj jej získal mimo jiné nejrůznějšími machinacemi v materiálních účtech vojenské správy. Zásoba těchto prostředků se ale časem tenčila v závislosti na tom, jak Gestapo rozbíjelo odbojové struktury, zatýkalo jejich členy a odhalovalo ukryté zbrojní zásoby. Část výzbroje rovněž jakostně trpěla, neboť zbraně v tajných úkrytech nebylo mnohdy možné pravidelně a odpovídajícím způsobem udržovat z hlediska potřeb okamžitého bojového použití.

S tím, jak se válka stávala v létě 1939 stále pravděpodobnější, Obrana národa uvažovala také o případném podpůrném zákroku polské armády. Podle tehdejších představ ON by povstání podpořila akcemi, při nichž by přenesla bojovou činnost přímo na okupovaná československá území. V tehdejších podmínkách měly obě zmíněné metody cizí materiální podpory či intervence ovšem jen velmi hypotetické vyznění.

O co bojovat a kdy boj zahájit?

Nemálo teoretický základ měla též teze o ovládnutí původního teritoria státu, jak jej předvídal výše citovaný bod č. 2. Na Slovensku, Podkarpatské Rusi, a vůbec v Evropě, se muselo ještě mnohé změnit, aby bylo vůbec možné reálně pomýšlet na „obsazení celého území bývalé ČSR”. V souvislosti s představami ON je třeba vzít v úvahu základní skutečnost, že původní území předokupační, respektive předmnichovské republiky ovládaly od března 1939 v různém rozsahu a správně-politickém pojetí dva nepřátelské režimy (německý a maďarský) a státní útvar (Slovenská republika), satelitně závislý na nacistickém Německu. Jak patrno, polský pomnichovský zábor Obrana národa v jistém smyslu a zjevně účelově tolerovala, respektive přenechávala řešení této věci budoucnosti.

Nemálo složitá byla i situace na teritoriu vlastních českých zemí, jež mělo být pro akce v dalších oblastech státu ve své podstatě určující. Z konkrétních organizačně plánovacích opatření Obrany národa je patrné, že ovládnutí protektorátu povstáním mělo utvořit základnu k dalším akcím. Po zmobilizování dostatečného počtu sil měly jednotky ON zahájit postup do pohraničních oblastí, které byly odtrženy od těla českých zemí následkem Mnichova. Vlastní síly měly dojít na předmnichovské státní hranice a takto ve své podstatě postavit případné mezinárodní řešení úplné obnovy republiky před hotovou věc.

Tomuto cíli byla podřizována personálně-organizační výstavba zejména těch složek Obrany národa, které přiléhaly k odtrženým územím. Pokud to personální zdroje podzemní armády dovolovaly, byli na klíčová místa velení v posledně zmíněných oblastech instalováni zejména ti bývalí vojenští profesionálové, kteří se mimo jiné podíleli na organizační výstavbě a výcviku pohraničních jednotek Stráže obrany státu či jim přímo veleli, anebo k nim měli po stránce dřívějších organizačních vazeb blízko. Ti dobře znali pohraniční oblasti z hlediska jejich územně-taktických podmínek.

Od počátku byla ovšem řešena naprosto základní otázka, kdy zahájit široce pojaté ozbrojené vystoupení proti okupantům. Obrana národa očekávala brzké vypuknutí války, ale s povstáním, tedy s onou již zmiňovanou „otevřenou vojenskou revolucí doma”, počítala až v pozdějším období bojů, nikoliv na jejich počátku. Za nejvýhodnější se pokládalo období, v němž by se Německo nacházelo v těžké vojenskostrategické situaci, ve stavu vnitřního rozkladu, anebo v kombinaci obou těchto okolností.

Ve shodě s domácím odbojem bylo v tomto smyslu též jeho exilové politické a vojenské vedení. Harmonizaci předpokladů v této klíčové věci zásadním způsobem vyjádřila směrnice zahraničního ústředí odboje pro domácí organizaci z 1. září 1939. Povstání kladla na dobu, kdy bude Německo v nejméně výhodné vnější i vnitřní situaci. Rozhodnutí, kdy konkrétně zahájit převratovou akci, náleželo v této době domácímu odboji. Obrana národa měla do té doby provádět zejména skryté sabotáže, vést rozvratnou propagandu, intenzivně opatřovat klíčové zpravodajské informace a předávat je k dalšímu využití do zahraničí.

Depeše z Londýna zněla: „Zahajte ihned otevřené povstání!”

Zásadní a nikým neočekávaný zvrat v dosavadních předpokladech způsobily události, které nastaly koncem první dekády září 1939. Ve zmíněném čase došlo k pokusu vyvolat ozbrojené povstání v širším středoevropském jádru třetí říše. O této věci jsme prozatím informováni pouze jednostranně z pramenů československé provenience se všemi z toho plynoucími riziky možných interpretačních posunů a zkreslení. Jde vlastně pouze o úřední záznamy plk.gšt. Františka Moravce, v té době vedoucího důstojníka československé vojenské zpravodajské skupiny v Londýně. Do britské metropole se tento základ exilového vojenského zpravodajství dostal prostřednictvím známého odletu z Prahy. S klíčovou pomocí britské Secret Intelligence Service (SIS) se uskutečnil 14. března 1939, tedy jen několik hodin před okupací českých zemí.

Dosavadní poznatky se shodují v tom, že výchozí iniciativa k povstání vzešla od již zmíněné SIS. Historiografie hovoří konkrétně dokonce o její sekci D, která se orientovala pod vedením Lawrence Granda na metody neregulérní války. Podle představ SIS měla být protinacistická vzpoura v protektorátu, v Rakousku a v Bavorsku koordinována s francouzskou pozemní ofenzivou na západě. Souběžně s ní by probíhalo mohutné letecké bombardování strategicky významných středisek ve střední a západní části Německa. Odpor na území protektorátu by obdržel britskou leteckou podporu. Nálety britského Královského letectva na všechny klíčové komunikační body měly nepříteli ztížit přísun posil do protektorátních ohnisek ozbrojeného odporu. Britské letouny měly též šířit letáky nad protektorátem, Rakouskem i Bavorskem. Smysl použití tohoto propagandistického prostředku spočíval v podnícení dalších vzpour proti nacistickému režimu.

Výše uvedený a nadmíru ambiciózní záměr údajně takto objasnil mjr. Harold Gibson, styčný důstojník SIS, plk.gšt. Františku Moravcovi 7. září a potvrdil jej 15. září. Gibson Moravce požádal o zahájení sabotáží v protektorátním prostoru. Jejich intenzita měla 17. září přerůst v otevřené povstání. Právě v tu dobu by francouzská armáda zaútočila hlouběji do Německa na širší frontě. Moravec přednesl britský návrh Edvardu Benešovi, který jej schválil 8. září. Dodejme, že Beneš byl uznáván vojenským odbojem doma i v exilu jako vedoucí činitel celé odbojové akce a vojáci se k němu obraceli jako k vrchnímu veliteli.

Všechny dosud uvedené kroky a opatření, učiněná v Londýně, by měla povahu pouhého teoretizování, pokud by se o zásadních pokynech nedozvěděla domácí organizace. V tomto ohledu se československý odboj ocital v nezáviděníhodné situaci. Hendikepovala jej především absence spolehlivého rádiového spojení, tedy komunikačního prostředku, jenž se z hlediska konspirace a operativních vlastností hodil nejlépe. První instrukce byly tedy odeslány do vlasti zdlouhavou kurýrní cestou. Její spolehlivost nebylo možné zaručit.

Již 8. září, tedy v den, kdy převratový záměr schválil E. Beneš, příslušné pokyny zformuloval plk.gšt. F. Moravec. Konkrétní datum ale nestanovil. Domácí organizaci instruoval, aby akce byly zahájeny za 24 hodin poté, co by v českém, německém a anglickém rozhlasovém vysílání BBC zaznělo heslo tohoto znění: „Anglie bojuje za svobodu národů.” Na cestu se uvedené pokyny vydaly 9. září. Nejprve směřovaly do Stockholmu, kam je přivezl škpt. Alois Čáslavka, člen Moravcovy zpravodajské skupiny. Ve švédské metropoli je převzala a do okupované vlasti dopravovala Alena Herbenová. Adresáty byli jednak členové štábu Obrany národa a jednak skupina zpravodajských důstojníků, bývalých členů 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu, kteří náleželi ke zvláštní skupině, označované jako Tři konšelé. Dodnes není zcela jasno v tom, zda se předmětný vzkaz k adresátům dostal.

Vedle popsané kurýrní cesty byl učiněn také pokus o ještě více nejisté agenturní rádiové vysílání. Uskutečnilo se 17. září pouze jednosměrně bez šance na potvrzení příjmu. Příslušná depeše zněla před zašifrováním: „Zahajte ihned otevřené povstání a sabotáž v plném rozsahu na celém území. Potvrďte příjem v nočních relacích.” Domácí odboj nebyl schopen tuto depeši nejen potvrdit, ale ani přijmout, jelikož své spojovací prostředky teprve chystal na uvedení do pravidelného provozu. Žádanou odpověď Londýn neobdržel, a tak lze předpokládat, že aktivační depeše zmizela kdesi v éteru, aniž by byla zachycena stanicí podzemní armády. Dosavadní poznatky se kloní k závěru, že spojení mezi domácím odbojem a londýnským ústředím bylo navázáno teprve 27. října 1939.

Na rádiových vlnách se odehrálo ještě jedno podstatné dějství propagandistické součásti převratové akce. BBC odvysílala 19. září projev E. Beneše, jenž znamenal výzvu k aktivnímu odporu proti okupantům. Hodnocen je jako vůbec nejbojovnější Benešův projev z těch, které pronesl za války směrem do vlasti. Domácí odboj jej vyslechl, ale bez znalosti celého kontextu, v němž vznikl, ovšem neměl takový dopad, jak bylo v daném momentě v Londýně očekáváno. Všechny uvedené podněty k povstání, ať již směřovaly do vlasti kurýrní cestou či po rádiových vlnách, měnily původní princip z doby před 1. zářím 1939, tedy že ozbrojenou vzporu iniciuje domácí, nikoliv zahraniční odboj.

Generál Ingr intervenuje

Pro celý osud převratové akce měl rozhodující význam zákrok div.gen. Sergěje Ingra, nejvyššího představitele vznikající československé vojenské správy v exilu. Ingr byl přímým nadřízeným plk.gšt. F. Moravce, jenž s Ingrem tento revoluční záměr ani jeho provedení vůbec nekonzultoval. Ingr pobýval v kritických dnech rozhodovacího procesu v Paříži, kde jednal o obnově československé branné moci v zahraničí. Vzhledem k nulové aktivitě francouzské armády, jen slabé spojenecké letecké činnosti na západní frontě a s ohledem na zasvěcenou znalost domácích poměrů, kterou si odnesl do exilu, Ingr konání celé akce rázně zrušil 21. září.

Šlo o mimořádně závažný zásah. Zvrátil tak nejen rozhodnutí svého podřízeného, ale fakticky se tímto energickým jednáním a v daném momentě postavil i proti Benešovi. Výše uvedené aktivační výzvy k povstání byly vydávány nakvap, aby byly záhy stejně komplikovaně a narychlo odvolávány. Prostřednictvím opět jednostranného rádiového agenturního vysílání se tak stalo 21. září, tedy ještě v den generálovy intervence. Písemný vzkaz do vlasti pocházel z 29. září. V tomto případě jej koncipoval osobně Ingr. Šlo o dokument zásadní důležitosti, neboť načasování případné další převratové akce vracel zpět k původním předpokladům, které do vlasti neslo zmíněné poselství z 1. září 1939, respektive které již dříve uznával exil i domov za nejpříhodnější. Případné příští povstání mělo napříště propuknout až v době pro Německo skutečně nejkritičtější, nikoliv v počáteční fázi válečných operací, které se od 1. září vyvíjely pro třetí říši příznivě. Rozhodnutí o tom, kdy akci zahájit, přecházelo zpět do prostředí domácího odboje.

Reziduem problematické ceny se pak stala pouze uměle vyvolaná propagandistická kulisa, jež v britských médiích kulminovala ve dnech 17.‒23. září. Čtenářům a posluchačům sugerovala zcela nepravdivý dojem o domnělém ozbrojeném vystoupení v Protektorátu Čechy a Morava, které se přelilo též na Slovensko, kde údajně povstaly tisíce slovenských vojáků v několika posádkových městech. Tyto zprávy od Britů přebíral též francouzský a polský rozhlas. Britský tisk, BBC a s nimi i československý exil ale utrpěly kolosální blamáž poté, co nacistická propaganda obratně využila situace ve svůj prospěch a zástupcům světového tisku umožnila, aby přímo z místa referovali o reálných poměrech v protektorátu, kde měla okupační moc vše pevně v rukou, a kde k žádné revoltě v oněch dnech nedošlo.

Kamenem úrazu v této nešťastné kauze se stala skutečnost, že zmíněná britská tisková kampaň předstihla reálný průběh událostí. Patrně nejlépe tuto okolnost vystihuje konstatování, že si od jistého momentu začala žít svým vlastním životem. Zčásti probíhala paralelně s rozhodovacím procesem ve věci povstání, který byl ale ukončen stornováním celého záměru. Kampaň ovšem ještě pokračovala dál, jelikož tisk a jeho práce má svou setrvačnost. Propagandistickou kulisu nebylo možné ze dne na den zastavit.

Londýnské ústředí československého odboje se o skutečném dopadu svých výzev a propagandy začalo dozvídat až na počátku října. Zmíněný mediální obraz byl samozřejmě nevydařeným produktem hybridní války. Československý odboj se přesto zasloužil o to, aby nepřítel pocítil, že Češi jsou odhodláni k boji. V samém srdci Německa 18. září 1939 explodovaly na dvou místech nálože, sestrojené a na místo použití dopravené v režii Obrany národa. Bombový útok postihl berlínské policejní ředitelství a Říšské ministerstvo letectví. Cena akce netkvěla v materiálních škodách. Ty byly zcela minimální. Ke ztrátám na životech také nedošlo. Zraněn byl pouze jeden náhodný kolemjdoucí. Nepřehlédnutelný význam spočíval v symbolice. Byla to subjektivní pobídka pro československý odboj, který zasáhl nepřítele sice málo účinně, nicméně výrazně symbolicky v době, kdy se Německo blížilo k triumfálnímu završení agrese proti Polsku, a kdy západním spojencům objektivně scházelo odhodlání účinně zasáhnout.

Jak interpretovat zářijový pokus o povstání?

Závěrečný oddíl tohoto článku nepřináší autoritativní výklad analyzovaných událostí. Nabízí místo toho níže uvedenou interpretaci. Založena je mimo jiné na respektu ke kontinuitám, které spojovaly činnost exilového vojenského zpravodajství s obdobím před 15. březnem 1939, respektive s předmnichovským obdobím.

Zdá se, že převratový záměr ze září 1939 byl determinován v daném momentě více politicko-diplomatickými motivy, než vojensko-strategickými zájmy. Podstatnou je zde skutečnost, že rozhodovací proces ve věci povstání paralelně kopíroval dění na politické scéně zahraničního československého odboje po vypuknutí války. Pramenná svědectví podstatně nasvědčují skutečnosti, že první iniciativy směrem k povstání vzešly od britské SIS. Je těžko představitelné, že by se bez její participace a vlivu uskutečnila propagandistická ofenzíva ostrovních medií, vytvářející pozadí pro chystané povstání. Lze ovšem oprávněně předpokládat, že podstatné iniciativy se zhostil též plk.gšt. F. Moravec. V atmosféře právě rozpoutané války vycítil příležitost zjednat pro Benešem vedený odbojový směr příznivé podmínky. Nepochybně věděl, že Beneš vyjádřil 3. září podporu britské vládě v jejím rozhodnutí vyhlásit válku Německu. Beneš tak učinil dopisem britskému premiérovi Nevillu Chamberlainovi.

Moravec také věděl, že Chamberlain Benešovi odpověděl 9. září vstřícně a v obecně pozitivním smyslu. Premiér vyjádřil naději, že svoboda českého národa bude obnovena. Ve stejném duchu promluvil 13. září též v parlamentu. Tyto reakce začaly v československém prostředí vzbuzovat naději na možné brzké naplnění primárních zájmů československého odboje, tj. uznání zahraničního vedení odboje jakožto exilové vlády a souhlas s obnovou československé armády v zahraničí. Závazek právního uznání londýnského odbojového ústředí jako exilové vlády, natožpak závazek obnovy československého státu v původních státních hranicích tato vyjádření ovšem v žádném ohledu nepřinášela. Ve smyslu výrazně limitované britské vstřícnosti nakonec vyzněla též Benešova jednání s lordem Halifaxem, britským ministrem zahraničních věcí, která se uskutečnila 19. a 29. září.

Politik mezi dvěma vojáky

Kauza povstání ze září 1939 je rovněž pozoruhodná i z dalšího úhlu pohledu, který je dán předchozí interpretací. Zvláště v předmětných kritických dnech nelze vůbec přehlédnout silný vliv, jaký měl plk.gšt. Moravec na Beneše. Směr celého vývoje podstatně a nakonec také rozhodujícím způsobem zcela změnil div.gen. Ingr. Beneš se mezi působením obou vojenských činitelů ve své podstatě zmítal.

Zdá se, že neměl, či nedržel zcela pevnou linii, což pro něho nebylo typické. V prvních dnech po zaznění podnětu od SIS měl jasno v tom, jak využít lákavé šance a získat s pomocí efektu či ohlasu domácí revolty politicko-diplomatické zisky v příštích jednáních s britskou vládou. Přece jen ale šlo o něco, co přišlo zvnějšku jeho politických a strategických koncepcí i představ o válce, tedy o jejím začátku a průběhu. Zdá se, že v daném momentě nebyl ještě psychologicky zcela připraven na tak příliš náhlý zvrat situace s jeho perspektivními možnostmi, ale i mimořádně závažnými riziky nejbližšího vývoje. O brzkém napadení Polska dostával řadu zpravodajských náznaků, ale co jej vskutku nečekaně překvapilo, to byl právě britský podnět k akci v protektorátu. Beneš prozatím čerpal ze svých zkušeností z 1. odboje. Tehdy byl zvyklý řídit i vojenskou stránku zahraniční akce z hlediska její obecně politické přípravy. To se týkalo hlavně vzniku politicky autonomní národní armády v zahraničí. Na vedení národa, který by vzdoroval povstáním v úplném obklíčení nepřítelem, ale ve zkušenostech z minulé války recept nenacházel. Odtud patrně vyvěraly jeho nestabilní postoje mezi kontradiktorním působením Moravce a Ingra na jeho osobu.

Nelze si také nevšimnout skutečnosti, že ochotou přistoupit na rizikovost převratového záměru podle britské inspirace v zásadě zpochybnil základní smysl rok staré kapitulace, na niž se podílel rozhodujícím způsobem. Tehdy byl pro něho rozhodující mimo jiné motiv zbytečných ztrát na životech. O rok později ale vysoké oběti zprvu ve své podstatě žádal, soudě alespoň podle Moravcova úředního záznamu o rozhodovacím jednání s Benešem z 8. září. Zmínil tehdy, že „i když podnik bude stát 20 000 lidí, nebude to tolik, kolik bychom ztratili, kdybychom šli loni na podzim do války.”

Právě nad tím se Ingr kriticky pozastavil, když 21. září 1939 uvedl podstatnou a zcela jasnou námitku tohoto znění: „Ale podmínky jsou úplně odlišné; tehdy stát s velmi dobře vyzbrojenou armádou a opevněními, dnes téměř bezbranný proti drtivé přesile.” Zásah div.gen. Ingra Benešovi vlastně umožnil ustoupit z předcházejí, velmi problematické pozice, za niž stál Moravec.

Podstatné je, že se Beneš z této kauzy zjevně poučil. Napříště totiž zastával zásadu, prokazatelně doložitelnou minimálně od počátku roku 1941, nepodnikat na domácí frontě žádné akce, které by měly za následek těžké, či spíše plošné ztráty. Měl tím na mysli takové následky, jež by znemožnily celonárodní povstání právě v době, kdy by šance na úspěch byly největší. V tomto smyslu a v té době nacházel porozumění a souznění s nejvyššími představiteli britské Special Operations Executive. Mimo jiné je z toho patrné, že i na britské straně zaznamenaly převratové záměry určitou genezi ve srovnání z představami z roku 1939.

Skryté kontinuity s obdobím před okupací českých zemí

Mnohé silně nasvědčuje skutečnosti, že Moravcova aktivita, rozvíjející původní britský podnět SIS směřovala ke specifické podpoře Benešovy politické akce iniciací převratu v okupované vlasti, jenž měl mít doslova široký mezinárodní ohlas. Očekávalo se, že fakt povstání v hlubokém zázemí Německa učiní rozhodující britské vládní kruhy vstřícnějšími vůči cílům a zájmům československého odboje.

Moravcův vysoce pravděpodobný vklad do záměru širšího povstání ve střední Evropě je patrný také vzhledem k faktoru aktivizace protinacistických sil v Rakousku a Bavorsku. Právě v tomto ohledu je přímo příznačná kontinuita velkého významu, jaký zejména před Mnichovem, ale i po něm, československé vojenské zpravodajství přikládalo antinacistickým strukturám v uvedených částech říše. Šlo o skupiny, nacházející se v ilegalitě, což byla německá levice, rakouské a bavorské monarchistické kruhy a také konzervativní, katolicky orientované vrstvy.

Posledně zmíněné dva okruhy se na rakouském a bavorském teritoriu vzájemně personálně prolínaly. Z jejich řad se rekrutovaly výrazné postavy československé agenturní sítě. Význam těchto společenství pro vnitřní rozklad říše byl československým vojenským zpravodajstvím chronicky přeceňován, a to nejen před Mnichovem, ale po jistou dobu i po něm, tedy i v počátcích československého protinacistického odboje. V příslušném kontextu nelze také vyloučit, že takto přeceněná potenciální role protirežimního potenciálu v Německu mohla podstatně ovlivnit i britskou SIS. Ta v poměrech širší střední Evropy stále ještě hledala orientaci, a to i s podílem československého vojenského zpravodajství.

Co Britové a Francouzi skutečně zamýšleli?

Z hlediska objektivizace celého nastíněného převratového záměru má ovšem naprosto klíčový význam to, co historiografie v souvislosti s daným tématem již tradičně nečiní. Jde především o nezbytnou komparaci věcné podstaty podnětu od SIS, jak jej plk.gšt. F. Moravcovi tlumočil mjr. H. Gibson, s reálnými strategickými záměry západních spojenců. V době zmíněného jednání, tedy především 15. září, bylo již několik dnů na nejvyšší úrovni rozhodnuto, že se na západní frontě žádná spojenecká ofenziva konat nebude. Pro tak náročnou akci ostatně ani nebyly vytvořeny potřebné předpoklady. U

vedený rezultát vzešel z prvního zasedání Nejvyšší mezispojenecké rady. Uskutečnilo se 12. září 1939 v Abbeville ve Francii. Po zhodnocení obecné vojenskopolitické situace, a zvláště po rozboru dosavadního vývoje na německo-polské frontě bylo rozhodnuto nepodnikat žádné ofenzivní operace na západní frontě se zdůvodněním, že spojenci již nemohou Polsku účinně pomoci. Stejně tak se podle souhrnu závěrečných rozhodnutí nepočítalo s nálety britského Královského letectva na cíle v Německu. Příčina spočívala v tom, že se západní spojenci chtěli za každou cenu vyhnout obětem mezi německým civilním obyvatelstvem. Důvod spočíval v obavách z tvrdé německé letecké odvety. Nebylo tedy myslitelné, aby britské letectvo mohutně útočilo na strategická střediska na západě Německa, anebo na komunikační uzly, jejichž poškozením by znemožnilo přísun posil do protektorátního ohniska vzpory, jak údajně prohlašovali Britové.

Z těchto spolehlivě doložených skutečností je zřejmé, že jestliže SIS skutečně přišla s požadavkem vyvolat povstání ve střední Evropě, které by obdrželo britsko-francouzskou strategickou podporu, pak požadovala něco, co vůbec nemělo reálný podklad. Bez relevantních pramenů britské provenience, jež jsou ale v daném segmentu nepřístupné, nelze dnes učinit zcela definitivní závěry.

Karel Straka

Prameny a literatura:

The National Archives, Kew, Richmond, HS ‒ Special Operations Executive: Eastern Europe

Vojenský ústřední archiv ‒ Vojenský historický archiv

Archivní sbírka č. 37 ‒ Velitelství vojenské zpravodajské služby

Archivní sbírka č. 20 ‒ Ministerstvo národní obrany Londýn

BENEŠ, Edvard, Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946.

Documents diplomatiques français 1932‒1939, 2^o série (1936‒1939). Tome XIX (26 août ‒ 3 septembre 1939). Paris 1986.

Documents diplomatiques français (1939). Tome XIX (3 septembre ‒ 31 décembre). Paris 2002.

La stratégie secrète de la drôle de guerre. (Ed. François BÉDARIDA), Paris 1979.

Obrana národa v dokumentech 1939–1942. (Ed. Stanislav KOKOŠKA), Praha 2018.

Vzkazy do vlasti. Směrnice a pokyny československému domácímu odboji za druhé světové války. (Ed. Jiří ŠOLC). Praha 1996.

GEBHART, Jan – KOUTEK, Jaroslav ‒ KUKLÍK, Jan, Na frontách tajné války. Kapitoly z boje československého zpravodajství proti nacismu v letech 1938‒1941. Praha 1989.

JEFFERY, Keith, MI 6. The History of the Secret Intelligence Service 1909‒1949. London 2010.

KOKOŠKA, Stanislav, Obrana národa a počátek války. Dějiny a současnost 1999, č. 4, s. 16‒21.

ŠOLC, Jiří, Sabotážní operace PERUN: (1939‒1941). Historie a vojenství 1992, č. 4, s. 39‒61.