Příjezd Československé samostatné obrněné brigády k Dunkerku

Na přelomu let 1942/1943 bylo rozhodnuto, že jednotky československé zahraniční armády v oblasti Středního východu budou staženy na Britské ostrovy, kde posílí řady Čs. samostatné brigády, která bude reorganizována na obrněnou jednotku. Důvodem tohoto rozhodnutí byla snaha zvýšit důležitost čs. pozemních jednotek a role, kterou budou hrát po invazi Spojenců do Francie. V létě 1943 tak do Velké Británie dorazilo celkem 1 322 příslušníků Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního a Čs. výcvikového střediska – Východního. Počátkem září téhož roku pak vznikla Československá samostatná obrněná brigáda, která v následujících měsících procházela intenzivním výcvikem s novou technikou.

Invaze 6. června 1944 zastihla čs. vojáky ve Skotsku, kde prodělávali závěrečnou fázi výcviku. Přestože hned následujícího dne byla pro většinu jednotek obrněné brigády vyhlášena polní mobilizace, bylo jasné, že její odjezd na frontu bude provázet řada problémů. Vázla například výměna cvičné techniky za operační. Co však byl problém daleko větší, byly početní stavy čs. jednotek. Čs. samostatná obrněná brigáda měla díky výjimce britského War Office ve srovnání s podobnými britskými jednotkami již tak sotva dvoutřetinové stavy. I těch však dosahovala jen stěží a v podstatě nedisponovala zálohami. Co by tolik nevadilo u samostatné brigády se u obrněného svazku stávalo neřešitelným problémem. V Normandii se tak počátkem srpna 1944 již ocitly například i mnohem méně početné exilové formace zemí Beneluxu, jejichž příslušníci se během několika dní po vylodění již zapojili do bojů. 

V této situaci zesílil politický tlak čs. exilové vlády na Brity. Díky němu odjeli v poslední srpnové dekádě do Normandie ubytovatelé brigády. Ještě v naloďovacích přístavech se přidalo 167 vojáků od Náhradního tělesa, díky nimž brigáda dosáhla alespoň minimálních počtů. Od 31. srpna do 6. září 1944 se pak na normanských plážích a v umělém přístavu MULBERRY B vylodilo celkem 4 391 československých vojáků, 129 tanků, 40 děl a kanonů a 1 194 dalších motorových vozidel. Brigáda se soustředila v prostoru severovýchodně od Falaise, kde měla vyčkat dalších rozkazů. Ty ale nepřicházely.

Přestože se podařilo naplnit minimální početní stavy, čs. jednotky nedisponovaly téměř žádnými vycvičenými zálohami. Opět – co by tolik nevadilo o pěší jednotky, stalo se v tuto chvíli nepřekonatelným problémem. K dispozici totiž nebyly náhradní tankové osádky, tedy specialisté, jejichž výcvik trval řadu měsíců.

Za této situace se britské velení vzhledem k předpokládaným ztrátám zdráhalo čs. vojáky zasadit na hlavním frontovém úseku a hledalo alternativní možnost jejich uplatnění.

Ve stejné době, kdy čs. vojáci čekali v Normandii, 15.–16. září 1944 uzavřely kanadské jednotky obklíčení okolo severofrancouzského Dunkerku, v němž se opevnila německá posádka odmítající se vzdát. Šlo o důsledek rozkazu samotného Adolfa Hitlera, který přikazoval německým vojákům bránit francouzské přístavy do posledního muže. Předpokládal, že je Spojenci budou potřebovat, aniž by tušil, že ti mají umělé přístavy, které si mohou postavit kdekoliv.

Vznik nové německé „kapsy“ však vyřešil britské dilema. Dunkerk byl městem, které pro ně představovalo od roku 1940 velmi silný symbol. Jeho obléhání proto bylo vnímáno jako do značné míry prestižní úkol spojený s dalšími poctami (např. velitel obrněné brigády brigádní generál Alois Liška byl velitelem tzv. Dunkirk Force a celé operační oblasti, od listopadu 1944 přímo podřízený maršálu Montgomerymu).

Z Normandie čs. vojáci (posílení den před tím ještě příjezdem záložní tankové roty z Británie) vyrazili 4. října 1944. Do prostoru Dunkerku dorazili o dva dny později, v den, kdy končilo příměří, během nějž opustilo na 20 tisíc civilních obyvatel Dunkerku své domovy a odešlo na území kontrolované Spojenci. Ve dnech 7.–9. října 1944 pak Čechoslováci vystřídali na obléhacím perimetru britské jednotky, aby zde bojovali dalších sedm měsíců, až do kapitulace pevnosti 9. května 1945.

Jiří Plachý

Celý článek ...