Tomáš Berka / 16. 2. 1896 - 15. 10. 1943

Československý důstojník a legionář prošel ruskou frontou i zajetím, aby se roku 1917 přidal k čs. legiím. V jejich řadách bojoval u Bachmače, Irkutska či Čeljabinska a podílel se na ochraně sibiřské magistrály. Po návratu do vlasti vystudoval Válečnou školu a působil na Hlavním štábu. Po okupaci se stal jednou z klíčových osobností Obrany národa v Praze, organizoval odchody důstojníků do zahraničí a budoval ilegální struktury. Gestapu unikal neuvěřitelných 905 dnů, během nichž nepřerušil odbojovou činnost. Zatčen byl až po heydrichiádě, odsouzen Volksgerichtem k smrti a roku 1943 popraven. In memoriam povýšen na plukovníka generálního štábu.

Narodil se v rodině vlakového průvodčího Františka Berky a jeho manželky Marie, rozené Šmídové. Po ukončení středoškolských studií v Praze byl dne 15. 3. 1915 odveden ke službě v rakousko-uherské armádě a 1. 5. 1915 nastoupil jako vojín domobranec s odznakem jednoročního dobrovolníka prezenční službu u c. k. polního mysliveckého prap. č. 4 v Braunau am Inn. Po absolvování školy na důstojníky pěchoty v záloze v Pezinku odešel 1. 11. 1915 jako vel. družstva, později vel. čety se svým praporem na ruskou frontu. Zde stačil ještě na jaře 1916 v Lucku absolvovat kurs zákopových obranných zbraní, a to krátce před tím, než právě poblíž tohoto města padl 7. 6. 1916 do ruského zajetí. Více než rok – od 7. 6. 1916 do 1. 8. 1917 – pak strávil v ruských zajateckých táborech. Dne 2. 8. 1917 se mu podařilo vstoupit do čs. legií v Rusku. Jako dobrovolec byl odeslán do důstojnického kursu v Borispolu, který absolvoval ve dnech 2. 8.–12. 9. 1917. Po návratu z kursu konal od 13. 9. 1917 až do 27. 7. 1920 službu u 7. čs. střel. pl., kde prošel funkcemi od velitele čety, přes velitele půlroty až po veli. roty. Se svým plukem se zúčastnil bojů u Bachmače, No vonikolajevska, Irkutska, Čeljabinska a Krasnojarska a podílel se rovněž na ochraně sibiřské magistrály. Zpět do vlasti se vrátil cestou přes Pacifik, Kanadu a Atlantik 28. 7. 1920 v hodnosti npor. ruských legií.

Od 28. 7. do 3. 12. 1920 sloužil jako vel. roty u p. pl. 7 v Nitře a Levicích. Dnem 4. 12. 1920 byl zařazen k pěšímu pluku 28 v Praze, kde zpočátku vykonával funkci vel. roty, později se stal vel. poddůstojnické školy (od 21. 7. 1923 v hodnosti škpt.). V mezidobí absolvoval v roce 1924 v Praze ekvitační kurs a v roce 1927 kurs aut. Dnem 30. 10. 1927 byl přijat jako řádný posluchač do Válečné školy v Praze, kde studoval až do do 30. 9. 1930. V době studia absolvoval jak předepsané zkušené u zbraní, tak i v roce 1928 ar mádní plynový kurs u VCHÚ v Olomouci a témže roce i tel. kurs u VTU v Kutné Hoře. Od 1. 10. 1930 do 29. 9. 1931 byl přidělen u vel. 6. p. div. v Brně jako přednosta 4. od děl. jejího štábu. V mezidobí byl dnem 1. 1. 1931 přeložen v hodnosti mjr. do skupiny důstojníků gšt. Po ročním pobytu v Brně zamířil již natrvalo do Prahy. Od 30. 9. 1931 až do 16. 4. 1939 totiž konal službu u MNO – 5. odděl. hl. št. Zpočátku jako přednosta pracovní skupiny vyšší komise pro zpracování služebních knih, od 1. 10. 1936 do 15. 1. 1939 pomocný orgán pracovní skupiny vyšší komise pro zpracování služebních knih a od 16. 1. do 16. 4. 1939 jako přednosta studijní skupiny voj. racionalizační komise. Za branné pohotovosti státu byl od 25. 9. do 15. 10. 1938 styčným důstojníkem 3. odděl. štábu Hlavního velitelství u velitelství IV. armády v Brně.

Dnem 17. 4. 1939 byl přidělen k Ministerstvu národní obrany v likvidaci. Zde se podílel na umísťování důstojníků do civilních služeb s přihlédnutím k budoucím potřebám odboje. Současně organizoval i odchody bývalých příslušníků čs. armády do zahraničí. V rámci Oblastního velitelství ON – Velká Praha připravil vytvoření p. pl. v prostoru Nusle I, Nusle II, Michle, Vyšehrad, Podolí a Braník a stal se jeho velitelem. Velice úzce spolupracoval s pplk.pěch. Vladimírem Veselým, kpt.gšt. Vi lémem Žváčkem, kpt.gšt. Karlem Steinerem-Veselým a několikrát byl v úzkém styku i s příslušníkem Zemského velitelství ON – Morava kpt.gšt. Jaroslavem Hradilem. Gestapo se jej poprvé pokusilo dopadnout v jeho bytě již v noci z 21. na 22. 12. 1939 v rámci rozsáhlého zatýkání nejvyšších představitelů Obrany národa. Podařilo se mu uniknout a od té doby žil v ilegalitě na útěku před gestapem plných 905 dnů (!). Zpočátku se až do 30. 6. 1940 skrýval v Praze u svého švagra Josefa Čáslavského. Před hrozbou zatčení však musel Prahu opustit a odešel do záp. Čech. Ihned se opět zapojil do odboje a v krátké době již stanul v čele jedné z místních skupin Obrany národa. I nadále udržoval spojení s Prahou. Po více jak roce v ilegalitě odmítl 2. 1. 1941 nabídku škpt.děl. Václava Morávka, že se jej pokusí dopravit do zahraničí. Gestapu se jej podařilo zatknout teprve v rámci rozsáhlých razií rozpoutaných po atentátu na Reinharda Heydricha, a to dne 7. 7. 1942 v Plzni. Byl postupně vězněn v Plzni, ve věznici v Praze na Pankráci, v Budyšíně a Drážďanech. Zde jej dne 27. 8. 1943 Volksgericht odsoudil za zločin přípravy velezrady k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán stětím dne 15. 10. 1943 v drážďanské věznici.

V roce 1947 byl pplk. Berka za své zásluhy v odboji in memoriam povýšen na plk. gšt. V boji proti okupantům položil svůj život i starší bratr Tomáše Berky plk.pěch. Miloslav Berka (23. 8. 1892–26. 9. 1942), bývalý velitel II. kraje (jihovýchod) Oblastního velitelství ON – Velká Praha, jenž byl umučen v káznici Hohenasperg u Ludwigsburgu. Švagr Miloslava Berky, příslušník čs. zahraniční armády brig.gen. Jaroslav Hrabovský musel po únorovém puči v roce 1948 armádu opustit, později byl zatčen a vězněn jako politický vězeň na Mírově. Následkům věznění podlehl v olomoucké nemocnici v březnu 1951.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československý řád Sokol s meči;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

Památky:

• Pomník padlým a popraveným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6;
• Pamětní deska na budově Generálního štábu AČR v Praze-Dejvicích;

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha; 2005). Autor: E. S.