Už to vypadalo na prohru, ale opět přišlo vítězství

V těchto dnech si připomínáme čtyřicáté výročí vypuknutí čtvrté arabsko-izraelské války, která vešla do dějin jako Válka Jom Kipur, případně Válka Dne smíření. Byla to válka, která opět prokázala, že nebývalou vojenskou silou může disponovat i velmi malý stát, pokud má efektivní a moderně vyzbrojenou armádu.

Jednou z příčin vypuknutí konfliktu byla snaha režimu egyptského prezidenta Anvara Sadata o upevnění a konsolidaci moci na vnitropolitické scéně, strategickým cílem bylo vytlačit izraelskou ozbrojenou moc z oblasti kolem Suezského průplavu, jíž obsadila během předchozí, takzvané Šestidenní války (5. až 10. června 1967). Další cíl představovalo vyrvání Jeruzaléma z izraelských rukou.

Hlavní myšlenkou bylo Izrael co možná nejvíce vojensky i mocensky oslabit a v očích arabského světa odčinit předchozí porážky.

Podobné cíle měl i výrazně protiizraelsky naladěný režim Háfize Asada v Sýrii. Tak vzniklo jádro koalice, která za pomoci rozsáhlých sovětských dodávek zbrojních systémů i vojenských instruktorů připravovala vojenskou intervenci proti Státu Izrael.

Kroky, vedoucí k zahájení konfliktu, izraelské zpravodajské služby nedokázaly správně interpretovat, a tak byl vojenský úder obou arabských armád zcela nečekaný.

V den vypuknutí války, 6. října 1973, sice již jednali izraelští politici o vyhlášení mobilizace, egyptský letecký útok v 13.55 je však překvapil. Současně začal masivní útok proti obranné Bar Levově linii na březích Suezu, došlo k překročení průplavu a Egypťané ovládli předmostí. Přes průplav přepravovali tanky a další techniku, vytvořili průchody ve valech Bar Levovy linie a postupovali do hloubky Sinajského poloostrova.

V Izraeli byly okamžitě zrušeny oslavy náboženského svátku Jom Kipur a vyhlášena bezprostřední mobilizace.

Situace byla pro Izrael velmi vážná, již druhého dne měl nepřítel na Sinaji 90 000 vojáků, 800 tanků a dělostřelectvo, přitom neustále přisunoval další síly.

Současně ovšem probíhal syrský postup na Golanech, kde byla otevřena druhá fronta. Syrské tankové brigády zaútočily ve stejnou chvíli jako Egypťané na Sinaji, prolomily systém izraelské obrany a přes odhodlaný odpor židovských jednotek se valily vpřed, druhého dne operace se dostaly na dohled Galilejského jezera.

Syřané však platili hrozivými ztrátami a jejich postup se zpomaloval. Obrněné kolony byly neustále bombardovány izraelským letectvem a těžké škody jim způsobovaly nečekané a odvážné údery skupin izraelských tanků.

K obratu došlo 10. října, když byly obklíčeny a zničeny dvě syrské obrněné brigády, Izraelci převzali iniciativu a zatlačili nepřítele až k takzvané Purpurové linii.

Ke zlomu na sinajské frontě došlo v sobotu 13. října, kdy Egypťané podnikli rozsáhlý úder značnou částí svých sil. Rozhořela se jedna z největších tankových bitev v dějinách, v níž Izraelci díky promyšlené taktice a úspěšnému nasazení řízených raketových střel a mobilní pěchoty získali převahu a způsobili arabskému protivníku těžké ztráty.

Egypťané byli poraženi a museli ustupovat za neustálého bombardování židovským letectvem. Izraelské jednotky se navíc 15. října dokázaly probít k průplavu, postavit improvizovaný most a na západním břehu vytvořit pětikilometrové předmostí. V následujících dnech je rozšířily a díky posilám začal jejich postup ohrožovat Ismáilii.

Přes počáteční šok dokázal Izrael zvítězit ve válce na dvou frontách a vlády obou arabských zemí souhlasily s příměřím, dohodnutým velmocemi a vyhlášeným 22. října.

Jednoznačné vítězství izraelské armády přesvědčilo vůdce sousedních arabských zemí, že Stát Izrael by bylo možné podobnou vojenskou agresí jen těžko porazit. Dlouhodobým výsledkem války byla mírová jednání s Egyptem a dohody z Camp Davidu.

Válka Jom Kipur je z hlediska české vojenské historie pozoruhodná skutečností, že byla posledním arabsko-izraelským konfliktem, na němž se ve větší míře podíleli bývalí českoslovenští občané v roli aktivních i rezervních důstojníků izraelské armády.

Ivo Pejčoch