Zapomenutý karpatský konflikt v březnu 1939

Březen 1939 si připomínáme většinou obrazy sněhové plískanice, ve které německý Wehrmacht 15. března okupoval zbytek českých zemí, aby následujícího dne byl Konstantin von Neurath jmenován říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava. Zpravidla se zapomíná i na další rovněž důležité události oněch dní.

V den Neurathova jmenování například zahájila v Chicagu činnost Kancelář Edvarda Beneše, jejíž možnosti pro rozvoj odboje na americkém kontinentu byly posíleny trvajícím fungováním československého vyslanectví ve Washingtonu, vedeném slovenským diplomatem Vladimírem Hurbanem, který úřad odmítl vydat Němcům, a dal jej E. Benešovi plně k dispozici. Stejně se zachovaly také konzuláty v jiných městech USA i některé ambasády v Evropě (např. Varšava, Paříž, Londýn).

Bývalý československý prezident Edvard Beneš za pomoci chicagské univerzity pronesl v neděli 19. března 1939 rozhlasový projev, přenášený i na evropský kontinent, kde mimo jiné řekl: „Po dvacet let jsem pracoval pro mír, pro skutečný mír. Avšak dnes není míru v Evropě. Co se považuje za mírový stav, je pouze strašná iluze, jež jednoho dne přinutí k obětem všechny národy světa, poněvadž již vlastně je válka. Ano, v Evropě je dnes válka.“

V rámci tohoto projevu byl ohlášen také program druhého odboje, propagační i politické cíle, a Beneš prohlásil, že z právního hlediska nebyla vzhledem k okolnostem zničena nezávislost Československa.

V dramatu březnových dní roku 1939 poněkud zanikly boje v nejvýchodnějším cípu republiky na tehdejší Podkarpatské Rusi, kam s Hitlerovým požehnáním vpadla maďarská armáda. Konflikt začal v úterý 14. března 1939 v 05.00 hodin útokem početných maďarských jednotek u Mukačeva a trval čtyři dny, kdy jednotky části 12. divize pod velením brigádního generála Olega Svátka (popraveného nacisty v říjnu 1941) odmítly maďarskou výzvu ke kapitulaci. Nezlomilo je první den bojů ani polední vyhlášení slovenské samostatnosti, ani další den zpráva, že německé jednotky obsadily Prahu. V dobře organizovaných ústupových bojích s často až desetinásobnou přesilou se nakonec českoslovenští vojáci probojovali na Slovensko a do Rumunska.

Poslední regulérní československá jednotka – 10. rota pěšího pluku 36 pod velením poručíka pěchoty Karla Staňka – ustoupila z Podkarpatské Rusi z obranných postavení u kóty 496 do slovenské obce Ulič v sobotu 18. března 1939 v 01.30 hod. V těchto bojích padlo na československé straně na 40 mužů a dalších asi 120 bylo zraněno.

Náčelníkem štábu 12. divize byl tehdy pplk.gšt. Alois Fišera. Ten v říjnu 1945 po návratu ze zahraničního odboje již jako brigádní generál marně žádal, aby byla pro účastníky těchto dodnes opomíjených bojů zřízena pamětní medaile a největší hrdinové byli vyznamenáni Čs. válečným křížem 1939.

Jeho návrhy však již málokoho zajímaly. Podkarpatskou Rus spolkl Stalinův Sovětský svaz a doba měla již nové hrdiny. Generál Fišera byl po únoru 1948 jako bývalý legionář a „Zápaďák“ z armády vyhozen. Měl však velké „štěstí“. Na rozdíl od jiných spolubojovníků jej čekala „jen“ degradace na vojína a nucené vystěhování z Prahy.

Jindřich Marek