Českoslovenští vojáci se nejprve stali součástí operace Pouštní štít, která měla posílit vojenské schopnosti s Kuvajtem sousedící Saúdské Arábie. Prapor se do oblasti, konkrétně do Vojenského města krále Chálida (King Khalid Military City, KKMC), přemístil ve dnech 11. až 14. prosince 1990. Jeho jednotlivé součásti se následně věnovaly vlastním úkolům. Pro zdravotníky to znamenalo nejprve povinnost navázat kontakt s velením tamní vojenské nemocnice. Záhy se však ukázalo, že požadavky, které saúdskoarabská strana měla, přesahují původní plán a možnosti zdravotního odřadu – tedy rozvinutí zdravotnické etapy s jedním oddělením hygienické očisty osob a dále zajištění péče pouze o příslušníky československé jednotky.
Po tomto prvním zjištění se zdravotníci začali připravovat na samotnou polní činnost. Zdravotnický odřad působil v základním táboře vedle polní nemocnice u města Hafar al-Batin. Jeho rozvinování bylo zahájeno 22. prosince 1990. A to v rozsahu: oddělení hygienické očisty osob (OHO) čís. 1 (tři stany), přijímací a třídicí oddělení (jeden stan), oddělení dočasné hospitalizace (jeden stan), chirurgicko-převazové oddělení (POP + přístřešek), lékárna (jeden stan), ubytování personálu – záloha lůžkové části (tři stany).
V plném rozsahu bylo rozvinutí ukončeno 25. prosince 1990. Ve zdravotnickém odřadu působilo v tu dobu 23 osob, dva zdravotníci a jeden řidič zůstávali se sanitou UAZ-452 k zabezpečení v KKMC. Později (i během pozemní operace) se však situace a početní stavy ještě měnily. Zdravotníci sloužili u jednotlivých chemických odřadů. I samotný odřad, jemuž velel podplukovník Marian Ondrejček, byl v průběhu nasazení v Zálivu posílen, což však také přinášelo problémy.
Po stránce materiálního zabezpečení na tom zdravotnický odřad nebyl špatně. Kromě dodávek vody, pohonných hmot a proviantu byl soběstačný. Navíc dokázal vybudovat a materiálně zabezpečit provoz tří původně neplánovaných oddělení hygienické očisty a obsadit je zaškoleným personálem. I díky tomu si českoslovenští zdravotníci získali respekt amerických vojáků. Platilo to i po 17. lednu 1991, kdy leteckou fází proti iráckým pozicím začala samotná válka v Zálivu – operace Pouštní bouře.
Nasazení v Zálivu prověřilo širokou škálu zdravotnických dovedností. Dané to bylo náročností pouštního prostředí – velké rozdíly teplot, střídání deště a sucha atd. I lékařské úkony se lišily. Od méně závažných diagnóz (nespavost, kašel atd.) až po bohužel jednu ztrátu na životě. Četař Petr Šimonka 18. ledna 1991 se neobratnou manipulací se samopalem náhodně postřelil a zraněním bohužel podlehl.
V Zálivu zdravotníci ošetřovali i zranění z nedbalosti některých příslušníků praporu. V únoru v době pozemních operací poskytovali péči také zraněným vojákům spojeneckých vojsk (Saúdští Arabové, Egypťané, Syřani). V několika případech pečovali i o zajaté Iráčany. Rychlé osvobození Kuvajtu a ukončení války přineslo období psychického uvolnění a celkový pokles práce pro zdravotní službu. Ta se pak soustředila na úkoly v oblasti hygienicko-protiepidemických opatření.
S odstupem času platí, že získané zkušenosti – především ze zdravotnického zabezpečení koaličních armád – byly zúročeny při výstavbě první polní nemocnice nového typu: 6. polní nemocnice již samostatné Armády České republiky (AČR).