Bolševici se snaží udržet u moci. Brestlitevská jednání a jeho důsledky v podobě Tříkrálové deklarace.

Koncem prosince 1917 začala v Brestu Litevském oficiální mírová jednání mezi Ústředními mocnostmi a novou bolševickou vládou v Rusku, která se teprve nedávno chopila moci. Jednání o míru však velmi rezonovalo i v českém prostředí, kde se jej politici rozhodli využít k další protirakouské akci, která českou společnost posunula opět dál od zachování monarchie a blíže k získání samostatnosti. Ta poté vyústila v tzv. Tříkrálovou deklaraci, jejíž výročí si můžeme připomenout již v pátek 6. ledna 1918.

+4

Přestože se hlavním válčištěm první světové války stala západní fronta, velkou strategickou váhu si zachovávalo i východní válčiště, které svou ohromnou rozlohou vázalo zdaleka nejvíce divizí obou znepřátelených bloků (až o sto více než na západní frontě). Likvidací této fronty by tak Ústřední mocnosti získaly možnost přesunout jednotky na západ a pokusit se ještě jednou rozhodnout válku ve svůj prospěch.

Naději jim dávala především neutěšená vnitřní situace v Rusku. Po pádu carismu během Únorové revoluce roku 1917 a po nezdařené Kerenského ofenzívě v létě téhož roku se mohlo zdát, že tento okamžik je blízko. Celá země byla sužována zmatky a ruská armáda, již notně naleptána bolševickou propagandou, se nezadržitelně rozpadala. Celému procesu rozkladu navíc aktivně napomáhaly Ústřední mocnosti, které tajně podporovaly ruská protiválečná hnutí, především bolševiky v čele s V. I. Leninem, kterého dokonce přepravily ze švýcarského exilu do Ruska.

Rozhodující okamžik nastal v noci ze 6. na 7. listopadu 1917, kdy bolševici v Petrohradě dobyli sídlo Prozatímní vlády v Zimním paláci a chopili se moci. Lenin hned druhý den sestavil první bolševickou vládu. Mezi jedny z jejich hlavních priorit patřilo rychlé uzavření míru, aby měla volné ruce k zajištění moci ve státě, a to i za cenu územních ztrát. Již 3. prosince se proto do Brestu Litevského dostavili sovětští zástupci se žádostí o příměří, jež bylo oběma stranami uzavřeno 15. prosince (nejprve na 4 týdny). Na frontě zavládl klid a již 22. prosince 1917 začala v Brestu Litevském mírová jednání

K delegacím obou stran se brzy přidali ještě zástupci Ukrajiny, která zpočátku vystupovala ještě jako součást Ruské federativní republiky, později po vypuknutí sovětsko-ukrajinské války však vyhlásila samostatnost.

Jednání probíhala dlouho a tvrdě, zvláště Německo z pozice síly stupňovalo své požadavky a snažilo se na poraženém soupeři získat co nejvíce. Teprve 9. února 1918 byl uzavřen mír s Ukrajinou, sovětské vedení však podmínky Ústředních mocností odmítlo přijmout. Německo a Rakousko-Uhersko se proto rozhodly vynutit si uzavření míru silou a brzy po vypršení prodlouženého příměří přešly do útoku. Tzv. operace Faustschlag se nesetkala s větším odporem a Ústřední mocnosti takřka bez odporu zabraly rozsáhlé území od Narvy v Estonsku až po Kyjev na Ukrajině. Zároveň kromě Ukrajiny začaly vyhlašovat nezávislost další národy bývalé carské říše. Sovětské Rusko tak bylo nuceno podepsat mír 3. března 1918. I poté však byla obsazena další území včetně Charkova, Bělgorodu, Rostova a Oděsy.

Deklarace na sjezdu

Důležitá jednání, na kterých podle císaře Karla I. závisel osud dynastie a mocnářství, měla ohlas i v českém prostředí. Zejména zde rezonoval požadavek sovětské delegace, aby se jednou z podmínek míru stala také zásada nesoucí se v duchu práva na sebeurčení národů: „Národním skupinám, které před válkou nebyly samostatné, zaručuje se možnost, aby o otázce příslušenství k tomu či jinému státu neb o své státní samostatnosti rozhodly lidovým hlasováním.“

Bolševici v této době proklamovali právo na sebeurčení, protože počítali s globální sociální revolucí, po které se „osvobozené“ národy sami dobrovolně připojí do federace socialistických republik. Poté co se ukázalo, že ani mnoho národů carské říše si nepřeje zůstat ve federaci, jej interpretovali tak, že právo na sebeurčení má jen proletariát jednotlivých národů, ne však národní buržoazie.

Přestože Ústředním mocnostem utilitárně nevadilo jednat s Ukrajinou jako suverénním státem a později umožnily i vyhlášení nezávislosti dalších států, rakousko-uherský ministr zahraničí Czernin tento požadavek sovětské delegace odmítl s tím, že otázka státní příslušnosti nesamostatných národů nemůže být řešena mezistátně, ale pouze uvnitř dosavadních států případnou změnou ústavy.

Česká politická scéna toto stanovisko pochopitelně nesdílela a rozhodla se na Czerninovo prohlášení připravit náležitou odpověď. Z iniciativy vůdce Maffie Přemysla Šámala byl svolán na 6. ledna 1918 generální sněm českých poslanců říšské rady a všech zemských sněmů zemí Koruny české. Zde, na tzv. Tříkrálovém sjezdu, byla přijata deklarace, v níž čeští politici nejen razantně odmítli Czerninovo prohlášení, ale zašli ještě mnohem dále. Její text byl na svou dobu skutečně radikální: přihlásili se v něm k právu na sebeurčení jako základu mezinárodního práva, opět žádali spojení se Slováky a nejzávažnějším bodem se stal požadavek na účast české delegace na budoucím mírovém kongresu.

Právě tímto požadavkem se prakticky rozešli s monarchií, neboť ta by jako suverénní stát již nemohla existovat. Toho si byly vědomy i rakousko-uherské úřady, které zpočátku deklaraci označily za nástroj nepřátelské agitace a její obsah zakázaly zveřejnit. Učinily tak později až na nátlak českých poslanců na Říšské radě.

Ačkoliv se čeští politici stále ještě otevřeně nepřihlásili k požadavkům na zřízení samostatného státu, bylo jasné, že se cesty monarchie a české společnosti rozcházejí a nový rok 1918 se od tohoto momentu bude odvíjet ve znamení ještě radikálnějších akcí stále sebevědomějších českých politiků.

Petr Matějček

Celý článek ...