Jiří Jaroš / 16. 1. 1896 - 6. 4. 1943

14. 01. 2026

Plk. (posléze brig. gen. i. m.) Jiří Jaroš patřil k nejzkušenějším československým důstojníkům své generace. Jako jednoroční dobrovolník prošel tvrdými boji na ruské frontě, po zranění vstoupil do srbské dobrovolnické divize a později do čs. legií v Rusku, kde velel četě, rotě i praporu. Účastnil se ústupových bojů na Ukrajině, střetů s bolševiky i ochrany sibiřské magistrály. Po návratu do vlasti působil v generálním štábu, velel jednotkám na Slovensku i Moravě a stal se výraznou velitelskou osobností armády. Po okupaci vstoupil do odboje jako velitel Kraje Obrany národa Velké Meziříčí. Zatčen gestapem statečně chránil své spolupracovníky, vynikal vojenskou ctí a osobní odvahou až do popravy 6. dubna 1943. V roce 1946 byl povýšen na brigádního generála in memoriam.

Narodil se v rodině stolařského mistra Karla Jaroše a jeho manželky Julie, rozené Němcové. Po absolvování čtyř tříd české reálky ve Velkém Meziříčí, kterou navštěvoval v letech 1907–1911, pokračoval na podzim roku 1911 ve studiu na české státní průmyslové škole v Brně, kde 24. 3. 1915 maturoval. Krátce poté byl 14. 4. 1915 odveden u DOV v Brně a již o den později jej prezentovali jako jednoročního dobrovolníka u c. k. pěšího pluku č. 81 v Jihlavě.

Zde absolvoval základní pěší výcvik, školu na důstojníky pěchoty v záloze a dne 3. 1. 1916 odešel se svým útvarem jako vel. čety na ruskou frontu. Zde byl 14. 6. 1916 lehce zraněn a padl do zajetí. Již 26. 7. 1916 se však jako přihlásil do srbské dobrovolnické divize v Oděse. S ní se ve funkci vel. čety zúčastnil bojů v Dobrudži. Dnem 28. 3. 1917 přešel na vlastní žádost do čs. legií v Rusku a byl zařazen do zálohy čs. důstojníků v Bělgorodu. Od 14. 5. do 30. 6. 1917 konal službu jako emisar provádějící nábor dobrovolníků pro čs. vojsko na Rusi. Od 1. 7. 1917 do 3. 7. 1919 byl zařazen u 7. čs. střel. pluku, kde postupně působil jako vel. čety, zatímní vel. roty, zatímní vel. praporu a nakonec jako vel. roty. Se svým útvarem se zúčastnil ústupových bojů na Ukrajině, vystoupení proti bolševikům i ochrany sibiřské magistrály. Dnem 30. 6. 1919 byl přemístěn ke štábu 2. čs. střel. div. v Tomsku, kde byl zařazen jako náčelník výzvědného odděl., od 30. 10. 1919 náčelník operačního odděl., a to až do návratu do vlasti, kam dorazil 20. 6. 1920 v hodnosti mjr. (povýšen 1. 1. 1920).

Po příchodu z repatriační dovolené konal službu jako přednosta operačního odděl. u velitelství 2. div. v Brně, a to až do 5. 10. 1920, kdy byl povolán do III. kursu školy generálního štábu v Praze. V době konání kursu byl dne 16. 10. 1920 aktivován jako důstojník z povolání. Od 1. 9. 1921 do 31. 10. 1922 konal službu u velitelství 7. div. v Olomouci a v mezidobí absolvoval zkušené u útvarů dislokovaných v hanácké metropoli: let. pl. 2, jezd. pl. 2, děl. pl. 7 a děl. pl. 302. Dnem 1. 11. 1922 se stal posluchačem II. ročníku Válečné školy v Praze, po jehož absolvování byl dnem 20. 9. 1923 přeložen do skupiny důstojníků gšt. a zároveň přemístěn k brněnské 6. div. V jejím štábu však působil jen do počátku prosince 1923 a poté byl dnem 6. 12. 1923 přemístěn k velitelství ZVV Brno, kde byl po následující čtyři zařazen jako přednosta 2. odděl. štábu ZVV. Od 15. 12. 1927 do 30. 9. 1931 byl náčelníkem štábu 12. div. v Užhorodě (od 29. 12. 1928 jako pplk.). V mezidobí absolvoval ve dnech 2. 5.–2. 6. 1928 tel. kurs v Kutné Hoře. Od 1. 10. 1931 do 14. 9. 1932 konal službu jako velitel praporu u p. pl. 8 v Českém Těšíně a v této době zároveň absolvoval armádní plynový kurs v Olomouci (4.–23. 1. 1932). Dnem 15. 9. 1932 byl přidělen k MNO – hl. št. v Praze jako referent 5. odděl., od 1. 6. 1933 jako přednosta školské skupiny 5. odděl. Dnem 1. 7. 1933 se dočkal povýšení na plk. Od 31. 12. 1933 do 29. 9. 1936 velel hran. prap. 8 v Šahách a poté se stal velitelem p. pl. 24 sídlícího ve Znojmě (od 5. 12. 1938 v Moravských Budějovicích). Velitelem pluku zůstal i za branné pohotovosti státu na podzim 1938 a tuto funkci poté vykonával až do zrušení útvaru v červenci 1939. Po likvidaci čs. branné moci byl dnem 10. 8. 1939 převeden do oboru ministerstva vnitra a nastoupil v zemské pobočce Nejvyššího úřadu cenového v Brně.

Tou dobou však již několik měsíců pracoval v odboji. Od prvních dnů okupace začal společně s pplk.pěch. Josefem Kynclem a npor. v zál. JUDr. Františkem Novákem budovat vlastní ilegální organizaci. V dubnu 1939 se mu podařilo získat spojení na brig. gen. Bohuslava Všetičku, který právě tehdy stanul v čele Zemského velitelství ON na Moravě. V jeho organizaci poté zaujal místo velitele Kraje ON – Velké Meziříčí (někdy též bývá označován jako kraj Třebíč). Jako takový byl napojen na Oblastní velitelství ON – Morava západ (velitel brig.gen. František Slunečko, náčelník štábu plk. gšt. Václav Lysák). V souvislosti se svou rozsáhlou odbojovou činností byl 1. 12. 1939 zatčen brněnským gestapem (zatčení proběhlo v přítomnosti manželky Heleny, jíž se poté podařilo varovat gen. Slunečka, čímž ho zachránila před jistou smrtí). Vězněn byl na gestapu v Brně, na Špilberku, v Sušilových (později Kounicových) kolejích, odkud byl odtransportován do Vratislavi, aby byl poté ještě jednou přivezen k doplňujícím výslechům do Brna. Při krutých výsleších nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. U soudu ve Vratislavi, kde byla souzena část jeho přátel, a kde byl 1. 9. 1942 jako svědek vyslýchán, bral všechnu vinu na sebe a mnoha lidem tak zachránil život. Stejně tak později při svém vlastním soudním jednání před Volksgerichtem ve Stuttgartu, které se konalo 14. 12. 1942. I zde, ač sám těžce nemocen, žádal soud, aby pět současně s ním souzených spolupracovníků posuzoval mírně. Jeho chování bylo tak statečné a hrdé, že to soud dokonce v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl. On sám sice dostal za přípravu velezrady a nadržování nepříteli trest smrti, avšak zbývající obvinění byli odsouzeni na pět až deset let káznice, ačkoliv i pro ně požadoval žalobce původně smrt. Plk. Jaroš byl popraven sekyrou dne 6. 4. 1943 ve stuttgartské věznici. Jeho přání, aby byl jako důstojník zastřelen, bylo zamítnuto. V roce 1946 byl povýšen do hodnosti brigádního generála in memoriam.

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1918;
Československý řád Sokol s meči;
Československá revoluční medaile;
Československá medaile Vítězství;
Orděn svjatoj Anny III. st. s mečami;
Spomenica za rat i oslobodjenje 1914–1918;
Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

Památky:

Pomník padlým a popraveným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6;
Pamětní deska na rodném domě ve Velkém Meziříčí;
Pamětní deska na budově Žižkových kasáren ve Znojmě;
Ulice generála Jaroše ve Znojmě;

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha; 2005).