Jak Veteráni budoucích válek otřásli Amerikou

Před 90 lety vzniklo ve Spojených státech pozoruhodné protiválečné hnutí, které pomocí humoru poukázalo na absurdity tehdejší doby. Studentská recese si v zemi potýkající se s dopady hospodářské krize a s izolacionismem získala nebývale velký ohlas.

Možná to začalo u skleničky či u čaje. Možná v kině, kde byl promítán zpravodajský film o výplatě „válečného bonusu“ veteránům první světové války. V každém případě se v březnu 1936 skupina studentů Princetonské univerzity mimořádně rozčílila. Vadilo jim, že se kongresmani v době, kdy se USA nemohly vzpamatovat z hospodářské krize, rozhodli pro okamžitou výplatu peněz každému ze čtyř milionů amerických veteránů z první světové války. A to v celkové výši dvou miliard dolarů. Původně měl být přitom bonus – schválený v roce 1924 – vyplacený až v roce 1945.

Za chybu studenti konkrétně považovali, že bonus měli dostat všichni veteráni bez ohledu na věk, fyzický stav nebo skutečnou potřebu. Nebo bez ohledu na to, zda ve válce skutečně bojovali.  Navíc si studenti velmi dobře uvědomovali, jaká je situace v Evropě. V březnu 1936 nacistické Německo remilitarizovalo Porýní, napětí stoupalo ve Španělsku, kde následně vypukla občanská válka.

Chceme bonus, dokud jsme naživu

Student posledního ročníku politologie Lewis Jefferson Gorin Jr. nebyl sám, kdo si myslel, že brzy budou muset Američané umírat v další evropské válce. Proto navrhl, aby „budoucí veteráni“ obdrželi bonus okamžitě, dokud jsou ještě mladí a naživu, aby si ho mohli užít.

Výsledkem byl vznik organizace Veteráni budoucích válek a manifestu shrnujícího požadavky hnutí. Gorin v tomto spolupracoval mimo jiné se svým kamarádem Robertem G. Barnesem, v manifestu publikovaném ve studentských novinách se psalo: „Veteráni budoucích válek se spojili, aby přiměli vládu a občany Spojených států k uznání, že obecná spravedlnost vyžaduje, aby všichni, kdo se zapojí do nadcházející války, dostali, jak je zvykem, upravenou kompenzaci za službu, někdy nazývanou bonus. Požadujeme, aby tento bonus činil tisíc dolarů a byl vyplacen 1. června 1965. Protože je zvykem vyplácet bonusy před jejich splatností, požadujeme okamžitou výplatu v hotovosti plus tři procenta složeného úroku ročně za třicet let zpětně od 1. června 1965 do 1. června 1935. Všichni vojáci ve věku od 18 do 36 let mají mít nárok na tento bonus. Je pochopitelné, že by měl být tento bonus vyplacen nyní, protože mnozí budou v příští válce zabiti nebo zraněni, a proto ti, kteří si to nejvíce zaslouží, nedostanou plnou odměnu za svou službu své zemi. Vojáci Ameriky, spojte se! Nemáte co ztratit.“ Lewis Gorin se dokonce jako jeden ze zakladatelů stal tzv. národním velitelem.   

Celostátní odezva byla mimořádná. Během několik měsíců si hnutí získalo řadu příznivců i kritiků. Po univerzitních kampusech po celé zemi bylo členů více než 60 tisíc. Rozběhla se veřejná debata, kdy Gorinovi stoupenci pro něj žádali Nobelovu cenu míru, zatímco odpůrci celou kampaň kritizovali jako nevlasteneckou. Vyplacení bonusů se však studentům zastavit nepodařilo.

Bojoval v Itálii, Francii nebo v Německu

V polovině 30. let výrazná část americké společnosti považovala účast v první světové válce za velkou chybu a obávala se toho, že se USA budou muset zapojit do dalšího evropského konfliktu. Izolacionismus byl proto i v politické sféře velmi silný, což prezidenta Franklina Delanoa Roosevelta, jenž byl sám internacionalista, nutilo obratně manévrovat mezi různými politickými proudy. Veteráni budoucích válek se tak trefili do společensky velmi citlivého místa, což se týkalo i nároků veteránských hnutí z první světové války. Trvání Veteránů budoucích válek však nebylo příliš dlouhé – po pár měsících se organizace kvůli vnitřním sporům rozpadla. Nejasné totiž bylo, jak pokračovat dál.

Pozoruhodný je osud Lewise Gorina, který se po konci studií na Princetonské univerzitě vydal studovat práva na Harvard. Ironií osudu se skutečně zapojil do druhé světové války, jež se Americe nevyhnula. (Podobně se účastnili skoro všichni z vedení Veteránů budoucích válek.) Za druhé světové války Gorin bojoval v Itálii, Francii nebo v Německu. Do výslužby odešel jako major (podle některých údajů dokonce jako plukovník) a odnesl si vysoká vojenská ocenění. A získal tak nárok na důchod a další výhody pro válečné veterány. Když později na druhou světovou válku vzpomínal, považoval ji za spravedlivou a nezbytnou. Chválil také Rooseveltovy snahy vymanit USA z izolacionismu a připravit zemi na boj s Německem a Japonskem. Zemřel v lednu roku 1999.

Petr Janoušek