Lumír Pisárský - Přežil zásahy tanku i gulag

Na území východního Polska okupovaného Rudou armádou se v září 1939 do sovětského zajetí dostalo na devět stovek vojáků České a slovenské legie pod velením Ludvíka Svobody. Ve stínu katyňských masakrů polských důstojníků je dnes skutečností téměř neznámou, že také desítky čs. vojáků byly vystaveny perzekuci ze strany totalitního sovětského režimu. Např. dne 3. listopadu 1939 zatkla NKVD v táboře v ukrajinských Olchovcích devět čs. vojáků ze Svobodovy skupiny. Jedním z nich byl i sotva 16letý student Lumír Písarský.

Narodil se 15. února 1923 v obci Janovice v okrese Frýdek­‑Místek. Otec, učitel na obecné škole, zemřel, když mu byly čtyři roky. Od roku 1933 studoval na reálném gymnáziu v Českém Těšíně, avšak s matkou žil v Moravské Ostravě. V květnu 1939 odešel ilegálně do Polska. Týden před začátkem války vstoupil v Krakově do čs. vojenské skupiny. Při odvodu uvedl, že je o čtyři roky starší. V červnu 1940 byl v Moskvě odsouzen za „špionáž“ na osm let do pracovního lágru a následně odeslán na Dálný východ do zlatých dolů v Magadanu. Při práci ve vladivostockém přístavu se těžce zranil. Měl však štěstí a po uzdravení zůstal jako zdravotník na marodce. Díky tomu se dožil napadení SSSR Německem a nakonec i 19. února 1942, kdy byl konečně z gulagu propuštěn.

Ještě několik měsíců však musel zůstat v lágru jako „svobodný zaměstnanec“ a do Buzuluku k čs. jednotce dorazil teprve koncem července 1942. Zúčastnil se bojů u Sokolova v březnu 1943, kde byl těžce zraněn a vysloužil si zde svůj první Československý válečný kříž 1939 (do května 1945 získal celkem čtyři). Následně prodělal tankistický výcvik a znovu se vyznamenal při osvobozování Kyjeva počátkem listopadu 1943. Již jako velitel tankové roty se účastnil bojů na Dukle, kde byl 22. září 1944 jeho tank zasažen pancéřovou pěstí. Písarský jako jediný z posádky přežil. V závěru války při něm stálo štěstí ještě jednou, když byl jeho tank zasažen během ostravské operace.

Po válce zůstal v armádě. Byl profesorem na Vojenské akademii v Hranicích. Díky zásluhám z bojů v SSSR se po únoru 1948 nestal obětí čistek. Na podzim 1949 musel pouze opustit místo v akademii. V dubnu 1955 odešel ve svých 32 letech do výslužby. Motivy mohly být politické, každopádně se k nim však přidaly také důvody zdravotní. Nešlo jen o následky těžkých zranění, ale i psychické důsledky prožitých útrap. Jako invalidní důchodce pak žil v Hranicích. Dne 26. července 1971 ve věku 48 let spáchal sebevraždu.

Závěrem zmiňme, že ze skupiny čs. vojáků, zatčené v listopadu 1939 sovětskou NKVD, zahynul v gulagu JUDr. Karel Bednář, mladý právník z Jaroměřic nad Rokytnou, další dva vojáci jsou dodnes nezvěstní a dva byli ze sovětských koncentračních táborů propuštěni až po skončení války.

Jiří Plachý

Napsáno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn  7. února 2020.