Od rozkolu k renesanci spolupráce - Československo-francouzské vztahy v oblasti vojenského zpravodajství (září 1938‒červen 1940)

Spojenectví s Francií tvořilo od vzniku Československa základ jeho bezpečnostní architektury. Mimořádný a obapolný přínos měla zejména spolupráce zpravodajských složek obou armád. Její intenzivní období nastalo v roce 1933. Mezi vojenskými zpravodajskými profesionály obou zemí se vyvinul vztah vzájemného odborného uznání a kolegiálního přátelství. O to hlubší katastrofu způsobil Mnichov. Psychologická propast, která takto vznikla, se překonávala zvolna a těžce. O tomto krušném období společných dějin pojednává dnešní příspěvek.

Příslušníci československého vojenského zpravodajství netušili v září 1938 ani později to, co by bývalo způsobilo jejich ještě trpčí zklamání. Pod bezprostředním tlakem a vlivem politiky, která směřovala k Mnichovu, se francouzská Zpravodajská služba v průběhu září 1938 fakticky odmlčela. Do Československa se tak nedostaly její klíčové poznatky o termínových a také operačních aspektech německého plánu napadení Československa. Edouard Daladier, předseda francouzské vlády, byl současně ministrem národní obrany a války. Měl tedy bezprostřední vliv na to, co bude, či nebude sděleno spojencům. Oznámení uvedených zpráv by zpochybnilo politiku závislosti na britském appeasementu, kterou francouzská vláda nastoupila v československé kauze minimálně od května 1938.

Mnichov vzájemné zpravodajské vztahy hluboce paralyzoval, ale nepřerušil. V tomto ohledu lze rozpoznat prvky kontinuity i diskontinuity ve vztahu k předmnichovskému období. Spojnice vzájemného styku vojenských zpravodajských složek obou zemí doznaly zásadních změn. Tou hlavní bylo stažení Francouzské vojenské mise, která oficiálně ukončila svou činnost k 1. lednu 1939. Francie poté postrádala vojenské diplomatické zastoupení v Československu až do 13. února 1939, kdy začal v Praze působit pplk. Tony Albord, francouzský vojenský přidělenec. Na svém místě setrval za změněných poměrů až do 10. května.

Beze změn, avšak s omezeným výkonem zůstal zachován takzvaný Post de liaison, tedy Styčný post, působící v rámci 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu. Již od roku 1934 na tomto místě působil mjr. Henri Gouyou, rezident francouzské Zpravodajské služby.

Ze vzájemných kontaktů po Mnichovu vymizely dříve pravidelné zpravodajské konference, na nichž porovnávali své poznatky analytici obou armád. Pozdější kontakty se přenesly na bázi zpravodajské operativy.

Československou vojenskou diplomacii ve Francii zastupoval plk.gšt. Václav Kalina, vojenský atašé v Paříži. Kalinův úřad nabyl nebývale na významu po okupaci českých zemí, neboť zůstal zachován a významnou měrou se zasloužil o vytvoření základů pro obnovu československé branné moci ve Francii. Za tím účelem Kalina intenzivně a soustavně komunikoval s ústředím francouzské Zpravodajské služby, která finančně podpořila přesuny československé vojenské emigrace do Francie.

Nesnadný pokus o překonání pomnichovského rozkolu

Zde se však ještě vraťme do období před 15. březnem 1939. Ústředí francouzské Zpravodajské služby se poprvé ozvalo po uplynutí počátečních pěti pomnichovských týdnů. Jeho vedení písemně vyjádřilo hluboké politování nad vyústěním nedávné krize. Tento projev účasti ale nemohl zmírnit nesmírné zklamání na československé straně. Náznak obratu se počal projevovat až v prosinci 1938, kdy pplk.gšt. Louis Rivet, náčelník Zpravodajské služby, vyjádřil přání setkat se osobně s vedením československého vojenského zpravodajství. Zdálo se, že se zvolna otevírá prostor pro alespoň částečnou obnovu vzájemných vztahů. Trvající blok ve vztahu k Francii a poměrně rychlá eskalace krize kolem Československa zmíněnou francouzskou iniciativu bohužel upozadila. Náprava vztahů vyžadovala čas a toho se Československu již kriticky nedostávalo.

Na tomto místě je vhodné učinit dílčí, ale podstatný závěr, že přetrvávající neblahý stav a hluboké ochlazení vztahů s Francouzi vytvořilo určující kontext k tomu, že zpravodajská skupina plk.gšt. Františka Moravce zamířila 14. března 1939 nikoliv do Francie, ale do Velké Británie poté, co Moravec reflektoval na nabídku pomoci ze strany Secret Intelligence Service. Ta využila vakua v kontaktech československého zpravodajství se zahraničními partnery, především s Francouzi.

Z běžně publikovaných údajů vyplývá, že zpráva Paula Thümmela, tedy agenta A-54, z 11. března 1939 o tom, že 15. března dojde k okupaci českých zemí, byla ojedinělá v mezinárodním srovnání. Nebylo tomu tak. Francouzská Zpravodajská služba znala datum německé akce proti českým zemím již od 5. března. Britská SIS měla shodnou informaci v té době také. Doposud je známo, že Francouzi předali do Prahy starší zprávu z poloviny února o chystané násilné akci proti Moravě v nejbližší době.

Zpravodajská skupina plukovníka Moravce obnovila osobní kontakt s francouzskou Zpravodajskou službou 17. dubna 1939. Naskýtá se zde podstatná otázka, na čí straně spočívalo více iniciativy k obnově spolupráce. Odpověď zní, že rozhodující počáteční podnět vzešel přímo od náčelníka francouzské Zpravodajské služby pplk.gšt. Riveta. Navazoval tím na svoje starší snahy. Byly zde však přítomny i důvody širšího, kontextového charakteru. Právě pod dojmem okupace českých zemí Francie počala poměrně rychle opouštět dosavadní politiku ústupků před agresivitou Třetí říše. To následně vedlo ke snaze aktivizovat dosavadní spojenectví a hledat nové koaliční opory na frontě proti německé rozpínavosti. Tento trend se projevil i v činnosti francouzského vojenského zpravodajství, které dobře znalo přednosti a možnosti jeho československých partnerů.

Zahájení nového boje proti společnému nepříteli

Následný vývoj zpravodajské spolupráce je možné diferencovat na dvě zřetelně oddělená období. Počátek prvního tvoří po již zmíněné obnově vzájemných kontaktů první závazné jednání, které se uskutečnilo mezi Moravcem a Rivetem ve dnech 27.‒29. dubna 1939. Tehdy byly stanoveny základní principy obnovené kooperace. Již tuto etapu lze považovat oprávněně za intenzivní, nicméně stále ještě za přípravnou, či přesněji omezenou. Principiální důvod tohoto limitovaného charakteru spočíval ve skutečnosti, že Moravcova zpravodajská skupina hodlala z bezpečnostních důvodů plně rozvinout kooperaci s Francouzi až po vyvedení rodin zpravodajských důstojníků z Protektorátu Čechy a Morava do bezpečného zahraničí. Francouzské Zpravodajské službě nelze v této velmi senzitivní věci upřít upřímně míněný zájem. Z objektivního hlediska ale tato riskantní akce dopadla úspěšně zásluhou československých zpravodajských důstojníků, kteří zůstali v okupované vlasti. 

Téměř bezprostředně po zmíněné první Moravcově misi působil od 4. května 1939 v Paříži mjr.pěch. Karel Paleček a škpt.pěch. František Fryč. Tito důstojníci ustavili základy Předsunuté agenturní ústředny „Karla“, jejíž název byl zanedlouho změněn na „Karel“. Hlavní zásada styku a spojení s Francouzi spočívala v tom, že prostředníkem mezi PAÚ Karel, respektive Moravcovou skupinou v Londýně, a ústředním francouzské Zpravodajské služby se stal již zmíněný major Gouyou. Francouzi akceptovali všechny zásady, stanovené Moravcovou skupinou, včetně té, že se členy československé agenturní sítě se nebude stýkat nikdo z francouzské Zpravodajské služby, a že československý personál nebude navštěvovat její centrálu.

Konec limitované etapy a počátek dalšího, plnohodnotného období vyznačilo datum 29. července 1939, kdy Moravec oznámil Rivetovi, že úspěšná záchrana rodin sejmula z jeho skupiny těžké břemeno dosavadních omezení. Záhy poté Moravec vyslal do Paříže pplk.gšt. Oldřicha Tichého, který převzal velení nad PAÚ Karel 1. srpna 1939. Toto druhé období trvalo až do likvidace a ústupu ústředny v důsledku kapitulace Francie v červnu 1940.

Prvotní a hlavní úkol PAÚ Karel spočíval v navázání přerušených kontaktů s tajnou agenturou. Podařilo se jej vskutku naplnit již v době instalace ústředny v Paříži. Základem nové agenturní sítě se staly tři osvědčené subjekty, které dříve řídila Předsunutá agenturní ústředna VONAPO 20, tedy československo-sovětské pracoviště výzvědného zpravodajství, jemuž velel mjr.pěch. Paleček. Šlo o Alexandra Diamana, agenta A-1003, Ericha Wendera, agenta A-1101, a Valentina Karla Karlibowskiho, agenta A-1102. Osobní kontakty s nimi trvaly prokazatelně, respektive minimálně do vypuknutí války. Na stycích s přinejmenším pěti dalšími rezidenty se pracovalo, anebo již probíhalo alespoň korespondenční spojení. Nikdo ale netušil, že se mezi uvedenými osobami skrývá nesmírné nebezpečí. Muž, který vystupoval pod zmíněným jménem Erich Wender, byl ve skutečnosti německým agentem, jemuž se podařilo infiltrovat do československé agenturní sítě již na jaře 1938.

Význam pařížské ústředny ve struktuře československého exilového zpravodajství byl přesto mimořádný. PAÚ Karel získal statut nejvýznamnější zahraniční základny, což ji do června 1940 řadilo v hierarchii důležitosti nad ostatní československé zpravodajské opěrné body na území kontinentální Evropy. Působila též jako hlavní prostředník londýnského ústředí s okupovanou vlastí. Kromě kurýrního styku PAÚ „Karel“ udržovala též rádiové spojení.

Podstatný závěr spočívá v tom, že československá strana se vyrovnávala s mnichovským traumatem těžce a zdlouhavě, což je bezesporu pochopitelné. V důsledku toho ale zjevné francouzské iniciativy k nápravě vztahů narážely minimálně do jara 1939 na bariéru československé zdrženlivosti ve věci společné práce proti Německu. Též později lze rozpoznat vyšší míru iniciativy k výkonu odborné vojenské zpravodajské práce více na francouzské než na československé straně. Sama činnost PAÚ Karel prokázala, s neodmyslitelnou francouzskou podporou, vysokou míru akceschopnosti československého exilového zpravodajství ještě před vypuknutím 2. světové války.

Karel Straka