Postupim 1945: známky rozkolu ve vítězné koalici

Postupimská konference konaná na přelomu července a srpna 1945 byla posledním setkáním nejvyšších představitelů tzv. Velké trojky, tedy Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu. Cesty spojenců v boji proti nacistickému Německu ale už mířily jinými směry.

V atmosféře počínající eroze vzájemných vztahů se ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 konala v Postupimi u Berlína v někdejším sídle korunního prince Viléma první a současně poslední poválečná konference Velké trojky.

Sovětskou delegaci vedl předseda Rady lidových komisařů Josef Visarionovič Stalin, v čele americké delegace stál nový prezident Harry S. Truman a ministerského předsedu Velké Británie Winstona S. Churchilla vystřídal v průběhu jednání jeho nástupce Clemens R. Attlee.

Jednání přesvědčivě ukázala, jak účelové bylo spojenectví velmocí, které mají zcela odlišné představy o poválečném uspořádání světa. I když závěrečná zpráva konstatovala, že konference „rozšířila rámec jejich spolupráce a porozumění“, projevily se rozdílné zájmy hned první den jednání. H. S. Truman, zvolený předsedou konference, hned na úvod jednání předestřel celou řadu sporných otázek, neexistencí společné politiky vůči Německu po jednání na Jaltě počínaje a porušováním dohod z Jalty ve východní Evropě konče.

Sověti nezůstali pozadu. Podle jejich návrhu měl program jednání zahrnout problematiku Tangeru, mandátních území a bývalých italských kolonií, na jejichž správě se chtěl SSSR podílet, i společné akce směřující k svržení Frankova režimu ve Španělsku.

Američané dále požadovali v zemích obsazených Rudou armádou přebudování vlád na demokratických zásadách, a aby členové spojeneckých misí nebyli ve své činnosti omezováni. Přesto však ještě před konferencí Američané a Britové uznali polskou Lublinskou prozatímní vládu a museli si přiznat, že vůči libovůli Sovětů jsou zcela bezmocní. K trvalému prosazení svých cílů by museli použít vojenské síly, což by nutně vedlo k další světové válce navíc s nejistým výsledkem.

Další jednání přesvědčivě ukázala, jak rozdílně lze interpretovat jednotlivé formulace a pojmy. Hlavní potíže nastaly kolem pojmu „demokratický“.

Ústřední pozornost však přirozeně byla věnována Německu. Velmoci se dohodly na řadě politických, vojenských a ekonomických opatření. Výsledkem bylo stanovení nových hranic v Evropě včetně polsko-německé hranice na Odře a Nise, přijetí dohody o reparačních nárocích vůči Německu, rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska, přijetí zásad potrestání válečných zločinců, na jejichž základě zahájil činnost Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku.

Na konferenci byla také zřízena Rada ministrů zahraničních věcí spojeneckých mocností, jejímž prvořadým úkolem bylo konzultovat opatření k likvidaci následků právě skončené války. Prvním krokem se stala příprava mírových smluv se satelity nacistického Německa – Itálií, Bulharskem, Maďarskem a Finskem. Dále měla Rada řešit všechny sporné otázky včetně územních.

Velmi svévolně si Sovětský svaz počínal i v otázce reparací. Již na Jaltské konferenci se Spojenci dohodli, že reparace nebudou vypláceny v peněžní formě, ale že je bude tvořit průmyslové zařízení, suroviny i výrobky z německé poválečné produkce. Sověti si však nebyli jisti, zda se jim podaří prosadit své záměry, a proto se snažili co nejvíce požadavků uspokojit do jednání postupimské konference. Západní velmoci vznesly ostrý protest proti této nekoordinované akci, neboť se obávaly se, že v sovětské zóně vypukne nekontrolovatelný chaos.

O sovětské praxi se mohli přesvědčit účastníci konference na vlastní oči. I v jejím průběhu rozebírali Sověti v zámečku vodovodní potrubí a odváželi vše, co bylo možné odmontovat. Nakonec zůstala ušetřena jen malá enkláva konferenčních sálů.

Na konferenci pak představitelé USA a Velké Británie rádi souhlasili se zásadou, že reparační nároky budou uspokojeny z vlastních okupačních zón. Tato zásada se stala jedním z prvních náznaků, že reálně hrozí rozdělení Německa.

Jaroslav Láník