Raimund Mrázek - Také neunikl rudé pomstě . . .

V závěru německé okupace držel v Praze v rukou všechny důležité nitky spojující zdecimovaný domácí vojenský odboj, v jehož řadách působil již od roku 1939. Na sklonku života mu komunističtí normalizátoři na jeho žádost o přiznání statusu odbojáře podle známého zákona č. 255/1946 Sb. odpověděli negativně s cynickou drzostí, že patří mezi osoby, „jejichž postoj k socialismu je neopravňuje k udělení“.

Rodák z Oplocan u Přerova Raimund Mrázek (29. 8. 1897) studoval Vyšší průmyslovou školu v Brně, když jej c. a k. monarchie v osmnácti letech zatáhla do krvavých jatek světové války. V červenci 1916 padl do ruského zajetí. Spolu s kamarádem Heliodorem Píkou se přihlásil do čs. legií, kde působil u dělostřeleckých jednotek. Do vlasti se vrátil po absolvování legionářské anabáze v Rusku až v květnu 1920 v hodnosti nadporučíka a v armádě již zůstal. Vystudoval prestižní Válečnou školu a osudné září 1938 jej zastihlo v hodnosti podplukovníka generálního štábu jako podnáčelníka štábu II. sboru.

Mnichov ani nacistická okupace jej nezlomily. Zapojil se do odboje, přežil se štěstím všechny čistky gestapa a koncem války svými kontakty sehrál klíčovou roli při scelování vojenského odboje v závěru okupace, inicioval tajný příjezd generála Slunečka do Prahy a spolupráci mezi tehdy nejvýznamnějšími vojenskými skupinami „Bartoš“ a „Alex“. Za povstání v Praze v květnu 1945 musel ustoupit z hořící budovy velitelství „Alex“ na Staroměstském náměstí probouranými sklepy.

Po válce přijal přes varování generála Heliodora Píky, že v Moskvě jsou „těžké podmínky“, funkci náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR, ale již v prosinci 1946 byl ze svého postu odvolán. O legionáře, znalého bolševické pro￾radnosti, Moskva v této funkci prostě nestála. Když byl Raimund Mrázek po únoru 1948 již jako generál ve funkci velitele dělostřelectva Oblasti 1 vyhozen z armády, zapojil se do dalšího odboje a uvažoval dokonce i o osvobození svého uvězněného přítele generála Píky. Komunistický režim měl však oči a uši všude a také hodně sympatizantů. Aby proti němu vedl odboj bývalý legionář a generál, bylo předem odsouzeno k neúspěchu.

Již v listopadu 1948 byl se svými nejbližšími spolupracovníky zatčen a v únoru 1949 odsouzen k doživotnímu žaláři, který mu byl změněn na trest 25 let vězení. Prošel komunistickými lágry v Ruzyni, Leopoldově a na Mírově a domů se vrátil teprve v květnu 1960 na základě amnestie prezidenta republiky s podlomeným zdravím. Degradovaný generál zemřel v ústraní v Praze 11. srpna 1972.

Jindřich Marek

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 3. července 2020