Restaurování německého samopalu Bergmann

Samopal se jako velice účinná zbraň objevuje v období první světové války, vedle italského modelu Villar-Perosa M 1915 to byl i německý samopal MP 18/I. Exemplář jedné z dalších variant označované jako MP 35/I je součástí sbírek VHÚ a prošel před časem restaurátorským procesem.

Konstrukce samopalu Huga Schmeissera, pojmenovaná podle továrníka Theodora Bergmanna, byla přijata v roce 1918 pro útočné oddíly německé armády pod označením MP 18/I. Obsluhu původně tvořili dva vojáci, nosič munice zároveň vyzbrojený puškou Mauser a samotný střelec samopalu.

Přestože zbraň nebyla dostatečně prověřena v boji, stala se konstrukční předlohou pro různé modely v ostatních zemí. Po první světové válce byl samopal vyřazen z výzbroje, ale vyvíjel se dále s určením pro policejní jednotky. Následoval MP28 /II , MP34/I a MP 35/I, které byly zavedeny v období třetí říše do výzbroje policie a vojsk SS v počtu 40 tisíc kusů.

Restaurovaný samopal má na pouzdře závěru vyraženo: MP 35/I (značení je přes sebe vyraženo dvakrát, takže římská číslice I vypadá jako II ), dále aif 44, SS-Wa1, v. č. 1391 e . Na boku pažby je červenou barvou namalovaný trojúhelník. Červené trojúhelníky, pruhy, případně trojúhelníky vysekané ručně nástrojem do kovových botek se používaly u delaborovaných zbraní ve sbírkách vojenských škol a zařízení.

Nyní již k samotnému restaurování. Zbraň byla již dříve přelomena v krku pažby na dvě části, slepena dvousložkovým čirým lepidlem bez jakéhokoli vyztužení spoje ani zatmelení, případně barevného retušování. Vzhledem k tomu, že boky vybrání pro kovové součásti jsou velmi slabé, došlo k opětnému rozlomení celé pažby. Z masivu dřeva se navíc odlamovaly odštěpky a předpažbí prasklo podélně směrem k ústí.

Pažba se zcela rozpadla, hrozilo další porušení, převážně v zeslabených částech, a v odlomení dalších odštěpků, proto muselo dojít ke kompletnímu zrestaurování včetně povrchu kovu částečně napadeného korozí.

Po demontáži veškerých kovových součástí od částí pažby byly lepené spoje dokonale zbaveny zbytků pevně ulpělého lepidla pomocí silonového kartáče v kombinaci s napařením, aby krusta lepidla změkla a odlupovala se v co největších kusech. Postup se opakoval několikrát, až do dokonale čistého lomu dřeva. Po vysušení a celkovém spasování celé pažby byly veškeré spoje před lepením podmořeny do barvy povrchu dřeva.

Dále se celek slepil zabarveným dvousložkovým lepidlem a zafixoval pomocí svěrek. Po dokonalém vytvrdnutí směsi lepidla byl ve vnitřní části pažby vyfrézován prostor pro zpevňovací dřevěnou destičku, jež se zalepila do pažby stejně zabarveným lepidlem. Pro velmi namáhané spoje se osvědčilo kvalitní a ověřené lepidlo CHS EPOXY ve směsi s malířskou hlinkou v poměru, který umožňuje co nejhladší zabroušení pod závěrečnou povrchovou úpravu.

Po opětném „vyzrání“ směsi lepidla se již dokonale zpevněná část krku pažby opracovala do původního tvaru. Po zatmelení menších puklin na povrchu byla zabroušena, a to opakovaně třikrát, namořena podle zabarvení okolí a napuštěna šelakovou politurou. Vyzrálá politura (doporučuje se zpracovávat po dvou letech naložení) nenarušuje úpravy, používané na modernějších zbraních, kompaktně navazuje na okolní povrch, a co je velmi důležité, je snadno odstranitelná.

Kovové součásti zbraně byly narušeny korozí, převážně na chemicky načerněných plochách. Také vyleštěné, kluzné součásti byly částečně pokryty korozními ostrůvky. Vzhledem ke koroznímu narušení byla zvolena citlivá metoda částečného odstranění korozních produktů a následné stabilizace tanátováním.

Po celkové montáži zbraně následovala závěrečná úprava mikrokrystalickým voskem, která zaručuje stabilitu deponované zbraně. Zrestaurovaná zbraň je v současnosti uložená v depozitáři Vojenského historického ústavu Praha.

Petr Moudrý