Zemřel armádní generál Emil Boček, poslední československý stíhací pilot z 2. světové války

V sobotu 25. března 2023 odpoledne přišla smutná zpráva – armádní generál ve výslužbě Emil Boček, který právě před měsícem oslavil své sté narozeniny, k nimž mu přál i britský král Karel III., zemřel. V jeho osobě odešel zároveň poslední československý válečný pilot, veterán našeho letectva v rámci britské Royal Air Force.

+4

Emil Boček se narodil 25. února 1923 v Tuřanech, které jsou dnes místní částí moravské metropole Brna. Po vychození obecné a měšťanské školy se v roce 1938 začal v Brně učit automechanikem. Zde byl také svědkem okupace českých zemí. Postupně v něm zrálo rozhodnutí odejít za hranice a se zbraní v roce bojovat za znovuobnovení naší národní a státní nezávislosti. Krátce před Silvestrem roku 1939 svůj záměr spolu se svým o rok starším kamarádem Bořivojem Sedlákem uskutečnil.

Během této cesty projevil neobvyklou vytrvalost a odhodlání. Teprve napotřetí se mu podařilo přejít maďarské území a dostat se do spřátelené Jugoslávie, kde již pololegálně fungovaly instituce našeho zahraničního odboje. V neblaze proslulé budapešťské věznici Tolonczház, v níž byl několik týdnů vězněn „oslavil“ i své 17. narozeniny.

Z Jugoslávie pak již pokračoval dál „balkánskou“ cestou – přes Řecko, Turecko a Sýrii do libanonského Bejrútu a odtud lodí přes Marseille do jihofrancouzského Agde, kde se formovaly jednotky čs. zahraniční armády. Tam byl jako vojín prezentován 16. dubna 1940. Přidělili jej k 9. rotě Pěšího pluku 1, s níž se účastnil obranných bojů v červnu 1940.

Následně byl evakuován do Velké Británie. V táboře Cholmondeley se v létě 1940 přihlásil k letectvu a byl přijat. Na letecké základně v Hednesfordu absolvoval kurz leteckých mechaniků a následně tuto profesi vykonával do října 1942 u 312. čs. stíhací perutě RAF.

Bojová činnost

Několikrát se dobrovolně hlásil k pilotnímu výcviku. Pak byl konečně vybrán. Částečně jej absolvoval v Kanadě. Trvalo celé dva roky, než byl zařazen k operační jednotce. To však byla standardní doba výcviku stíhacích pilotů britského královského letectva.

Dne 20. října 1944 se stal operačním pilotem B. letky 310. čs. stíhací peruti RAF a zůstal jím až do konce války. Během té doby si na své konto připsal 29, resp. 26 bojových startů (ze dvou se musel kvůli poruše na stroji předčasně vrátit a poslední, spočívající v letecké podpoře britských jednotek vyloďujících se na Normanských ostrovech, již proběhl po bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa).

Bojová činnost našich perutí v té době již spočívala především v doprovodu spojeneckých bombardérů. Účastnil se však také např. operace VARSITY, tedy letecké podpoře spojeneckých jednotek překračujících Rýn.

Po válce

V srpnu 1945 se spolu s dalšími čs. letci vrátil do vlasti. Ještě chvíli sloužil u 2. leteckého pluku v Praze a počátkem března 1946 odešel v hodnosti rotmistra letectva do zálohy. Vrátil se ke svému oboru. Nejprve podnikal s kamarádem Bořivojem Sedlákem, s nímž utíkal do války, později se osamostatnil.

Po únoru 1948 však musel živnost „dobrovolně“ odevzdat k znárodnění a dál pracoval jako zaměstnanec Mototechny. Zřejmě díky tomu se mu vyhnula další politická perzekuce. V té době začal také jezdit motocyklové závody. Začátkem 50. let se však oženil, založil rodinu a se slibně se rozvíjející kariérou motocyklového závodníka skončil. V roce 1957 nastoupil jako soustružník do Ústavu přístrojové techniky Čs. akademie věd a zůstal tam do roku 1983. Ještě jako důchodce pak pět let pracoval, než v roce 1988 odešel definitivně na odpočinek. Později to glosoval slovy: „Od té doby nic nedělám a nemám na nic čas…“

Po listopadu 1989 byl jako západní voják postupně povýšený až do hodnosti armádního generála ve výslužbě a také obdržel řadu vyznamenání, která připojil k těm válečným. Nejcennější mezi nimi byl bezpochyby Řád Bílého lva III. a později I. třídy.

Jiří Plachý