Vládní vojsko a jeho "platné" nasazení v Itálii

K zajímavým, ale dnes již méně známým kapitolám protektorátní historie patří i existence tzv. vládního vojska a jeho nasazení v Itálii. Na jaře 1944 odjelo několik tisíc jeho příslušníků do severní Itálie, opět na jaře, ale již v roce 1945, pak zbytky této jednotky přešly na stranu spojeneckých vojsk.

Po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 povolilo německé politické vedení plán na postavení početně omezené protektorátní vojenské jednotky. Jedním z jejích důvodů byla snaha ukazovat navenek nově vzniklý protektorát jako svébytný celek s vlastními ozbrojenými silami. Ty byly limitovány nejvyšším počtem 7 000 mužů, absencí jakékoliv těžší výzbroje i automatických zbraní, oficiálně se nazývaly vládní vojsko.

Organizačně se dělilo na dvanáct praporů, dislokovaných v různých posádkových městech, první prapor v Praze plnil především roli hradní stráže. Jinak bylo vojsko používáno zejména jako pomoc při odstraňování následků přírodních kalamit, hlídkování podél železničních tratí a dalších pomocných úlohách.

Bezesporu nejznámější součástí jeho historie se stalo nasazení jedenácti praporů v oblasti severní Itálie. Vešlo dokonce do lidové mluvy a dalo vzniknout dodnes používanému rčení „být platný jak vládní vojsko v Itálii“.

„Nebezpeční“ vojáci

Důvodem k odsunu z území protektorátu byla především nedůvěra Němců. Opakovaly se případy zapojení příslušníků vládního vojska do odbojové činnosti a nemálo „vladařů“ se ocitlo za mřížemi nacistických žalářů, někteří skončili i na popravištích. Vzhledem k horšící se situaci na frontách se nastolila otázka dalšího působení vládního vojska. Německé velení si bylo vědomo, že několikatisícové národní vojsko představuje potencionální bezpečnostní problém, a jako nejvýhodnější řešení se pro nacisty ukázalo jej odsunout daleko za hranice domácího prostředí.

Na nutnost eliminace hrozby v podobě vládního vojska poukazoval zejména K. H. Frank. Po zvážení několika možností padl výběr na územní severní Itálie. To vedlo 5. května 1944 k vydání rozkazu OKW o zasazení vládního vojska v oblasti německého velitelství Jihovýchod. Vládní vojáci měli být nasazováni zejména k zajišťovacím a pomocným úkolům, vysílat je na protipartyzánské operace považovali Němci za zbytečně rizikové.

Velitel vojska generál Jaroslav Eminger proti rozhodnutí o přesunu do Itálie protestoval, argumentoval, že vojsko nemělo být podle původních předpokladů nasazeno mimo území protektorátu, avšak marně. V protektorátu zůstal pouze generální inspektorát a pražský prapor 1, jenž plnil roli hradní stráže a prezidentské gardy, kromě nich ještě vojenská nemocnice v Praze a sklad v Josefově. V dosavadních posádkách byly ponechány pouze menší provozní oddíly o přibližně deseti mužích, těchto oddílů bylo celkem 16.

Nebyli loajální

Do Itálie odjelo celkem 215 důstojníků a 4 763 rotmistrů, poddůstojníků a vojínů. Na území protektorátu naproti tomu zůstalo 107 důstojníků a 1 541 rotmistrů, poddůstojníků a vojínů. Administrativní aparát, na který se pochopitelně přemístění do Itálie nevztahovalo, v té době čítal 182 osoby.

Přesun praporů i inspektorátů proběhl ve dnech 23. až 25. května 1944, kdy byla na přistavené vlaky naložena výstroj a potřebný materiál, současně nastoupilo i mužstvo. Transporty se vydaly na dlouhou cestu přes Plzeň a Domažlice do Mnichova, dále pokračovaly přes Rosenheim, Innsbruck a Brenner do Verony. Odtud se jednotlivé prapory rozmístily do svých nových posádek. Dislokované hlavní velení, takzvaný Zasazený generální inspektorát, sídlilo přímo ve Veroně, podřízené Zasazené inspektoráty v Bologni,Varese a Turíně. Prapory 2, 3 a 6 byly umístěny v Cremoně, prapory 4 a 5 v Bologni, prapor 7 v Albě, prapory 8 a 11 ve Fossanu a prapory 9, 10 a 12 v Aostě.

Již transport z protektorátu naznačil, že vládní vojsko skutečně není celkem loajálním okupačnímu režimu. Před odjezdem praporu z Bučovic zběhl rotný Alois Všetička a připojil se ke skupině CARBON, vysazené v protektorátu z Británie. Při zastávce ve Varese uprchl další vládní voják, svobodník Antonín Rottrekl, potom přišla doslova vlna dezercí k italským partyzánům.

Z příslušníků vládního vojska byly od června stavěny hlídky, jež měly zamezit působení italského hnutí odporu. Německé velení je pro tento úkol dovybavilo i samopaly, kulomety a ručními granáty, protože jejich opakovačky jim neumožňovaly získat palebnou převahu. Na mnoha místech však vládní vojáci přišli do styku s místním obyvatelstvem, které přesvědčili, že nejsou součástí obávaných protipartyzánských formací a při útocích partyzánů se k nim připojili a odešli do hor.

Útěky ve velkém

S postupem spojeneckých armád v Itálii a Francii se počet zběhnutí stále zvyšoval, řada „vladařů“ využila služby v nepřehledném terénu a buď se přidala k italským partyzánům, nebo se dostala přes Alpy do Švýcarska a Francie, odkud mnoho z nich pokračovalo do Velké Británie. Zde se pak přihlásili ke vstupu do československého exilového vojska a část z nich se účastnila bojů Československé samostatné obrněné brigády u Dunkerque.

Některé dezerce nabyly hromadného charakteru, kdy odcházely skupiny vojáků čítající desítky mužů, vedeny svými veliteli. Ne všude však byly k přechodu na druhou stranu fronty vhodné podmínky, zejména v nížinatých oblastech stály útěku k partyzánům v cestě německé jednotky a polní četnictvo, které mohly zběhy snadno zadržet. Zatčení nacisty bylo samozřejmě mimořádně nebezpečné, protože zběhovi hrozil trest smrti za dezerci v bojové situaci. Přesto do poloviny července zběhlo 15 důstojníků a 538 vojáků.

Tato situace nebyla pro Němce dlouhodobě únosná. Prapory vládního vojska byly vystřídány a 2. října přišel rozkaz k jejich odzbrojení. Vládní vojsko mělo být nadále nasazeno při budování obranných linií, do 4. října měly být veškeré zbraně uskladněny, s výjimkou pistolí a šavlí pro důstojníky a bodáků pro nižší hodnosti. Mimo zbraní muselo vládní vojsko odevzdat i dopravní prostředky, osobní a nákladní automobily, motocykly a dokonce i o jízdní kola.

V souvislosti s tímto krokem došlo také k redukci velitelských složek, zasazený generální inspektorát a zasazené inspektoráty II a III byly de facto rozpuštěny a jejich osazenstvo posláno zpátky do protektorátu. Na základě zasazeného inspektorátu I vznikl pod velením generála Karla Procházky Nejvyšší zasazený štáb vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava v Itálii se sídlem ve Villa Bartolomea, jednotlivé prapory byly dislokovány v různých městech a obcích. Přemístění značně znesnadnilo kontakt s italským hnutím odporu a snížilo možnost přeběhnutí. Ztížily jej i zimní měsíce, během nichž partyzánské oddíly velmi obtížně obstarávaly zásoby potravin pro stávající bojovníky, přísun nových dobrovolníků by potíže jenom prohloubil. V následujících měsících většina příslušníků vojska své úkoly při budování opevnění nejrůznějším způsobem, sabotovala.

Přechod ke spojencům

V únoru 1945 vystřídal na funkci velitele NZŠ generála Karla Procházku, jenž se pak vrátil do Prahy, generál Libor Vítěz. V souvislosti se situací na frontě vydalo německé velení 18. března 1945 rozkaz k přesunu vládního vojska z oblasti údolí Pádu na železniční trať Verona–Brenner, již měli udržovat v provozu. Přesun praporů se však protahoval a poslední vojáci se dostali do nových posádek až za měsíc.

Zanedlouho, 22. dubna 1945, přišel rozkaz k dalšímu přesunu do oblasti Trenta, ten však již důstojníci odmítli splnit. O čtyři dny později již příslušníci vládního vojska otevřeně vystoupili proti ustupujícím Němcům, odzbrojovali je a brali do zajetí, 28. dubna přešel generál Vítěz se svým štábem k Američanům.

Dne 19. května převzal velení nad československými jednotkami velitel Československé vojenské mise v Itálii podplukovník Karel Svoboda, o dva dny později bylo zřízeno Velitelství československých jednotek v Itálii (VČsVJ-I), v jehož čele stál podplukovník Václav Podhora. Z příslušníků vládního vojska vznikla 24. května Československá samostatná brigáda v Itálii, jíž velel plukovník Rudolf Moskorz. Pod VČsVJ-I dále spadala 1. Československá divize v Itálii, což byla reformovaná 2. technická divize slovenské armády. Třetí součástí se staly partyzánské oddíly složené z Čechoslováků, ti po kapitulaci sestupovali z horských oblastí a hlásili se na velitelství.

Partyzáni byli po válce využiti k vybudování čs. vojenské policie v Itálii. Pod velitelství byli zařazeni i českoslovenští občané, sloužící v německých ozbrojených silách, z nich vznikl záložní pluk, ovšem pouze rámcový, de facto existoval pouze jeho 1. prapor.

V druhé polovině července byly československé jednotky z Itálie transportovány automobilovými kolonami do vlasti. 1. divize byla umístěna v posádce Malacky a Čs. samostatná brigáda ve Strašicích. V průběhu srpna byli někdejší příslušníci vládního vojska rozmístěni k jednotkám obnovené československé armády a brigáda zanikla.

V důsledku boje proti nacistům nebo italským fašistům padlo celkem 25 příslušníků vládního vojska, odsunutých do Itálie. Jedna skupina zemřela při bojových operací partyzánských skupin v Itálii, druhá část již jako příslušníci Československé samostatné obrněné brigády, obléhající přístavní pevnost Dunkerque. K padlým je pravděpodobně třeba připočíst dalších 11 mužů, jejichž osud je nejasný a po zběhnutí od svých praporů zřejmě zahynuli během bojů v posledních měsících války. Tři vojáci byli za protinacistický odboj Němci popraveni ve Veroně těsně před příchodem amerických jednotek.

Ivo Pejčoch