Výsadek v pavučinách smůly a zrady

O prvotním úspěchu noční výsadkové operace na okupovaném území rozhodovalo v letech 2. světové války mnoho detailů, kdy letci nesměli udělat navigační chybu při hledání místa výsadku až po samotný seskok bez ztráty operačního materiálu. To byl jen začátek, protože poté následoval úkol ukrýt padáky a rychle opustit místo seskoku. Další osudy parašutistů závisely i na tom, zda budou přijati na záchytných adresách a nedostanou se do volavčích sítí gestapa. Klasickým případem, kdy nic nefungovalo, jak mělo, je paraskupina GLUCINIUM.

Při parašutistickém výcviku v anglickém Ringway prováděli českoslovenští vojáci v letech 2. světové války na padácích typu „X“ (X – type parachut), který jako standardní britský výsadkový padák vznikl na základě spolupráce firem GQ company a Irvin Air Chutes.

Mimo to i někteří českoslovenští parašutisté ve výcviku i při operačním nasazení vyzkoušeli padáky typu „A“, na které po letech nevzpomínal v dobrém například účastník výsadkové operace GLUCINIUM Josef Cikán: „Manévrovat s takovým padákem, bylo velmi obtížné. Muselo se i ve čtyřčlenné skupině skákat ve dvou obletech plochy, kdy skákal s těmito padáky velitel a radista a zbývající členové skupiny skákali na normálních padácích. Ten typu „A“ byl větší, protože měl dvojí náklad – parašutistu a zásobník s operačním materiálem, který byl zavěšený v těžišti nad vaší hlavou. Stačilo malé zaváhání letců či vysazovaných parašutistů a hrozil nežádoucí rozptyl skupiny. Náš výsadek doma v noci z 2. na 3. července 1944 taky nedopadl dobře. Radista Franta Trpík s tímhle padákem skončil na stromě a velitel nadporučík Lepařík sice dopadl s padákem na zem, ale z jeho zásobníku vypadla druhá vysílačka a rozbila se...“

Čtyřčlennou paraskupinu GLUCINIUM tvořili velitel nadporučík Vítězslav Lepařík, jeho zástupce bývalý španělský interbrigadista rotný Ludvík Hanina, radiotelegrafista František Trpík a šifrant četař Josef Cikán. Smůla je provázela od samého začátku, když si kanadský navigátor 148. perutě zvláštního určení RAF spletl Lužnici s Vltavou a vysadil je místo u Borovan na Táborsku v lesích u Purkarce nedaleko zámku Hluboká třináct kilometrů od Českých Budějovic.

Vraťme se ke vzpomínkám Josefa Cikána: „První skákal Lepařík, potom Franta Trpík, já a poslední šel Hanina. Tři jsme uvízli s padáky v korunách stromů hlubocké obory!

Naše snaha dostat se k operačnímu materiálu na stromech byla marná. Nakonec Lepařík narazil na purkareckého hajného Josefa Rybáka, který přinesl pilu. Ani to však nepomohlo. I když jsme porazili několik stromů, padáky se stále více zamotávaly ve větvích a materiál dolů nedostali. K ránu se začali do lesa trousit dřevaři, na naši výzvu i varovný výstřel nám dokonce nezastavil jeden cyklista...

Nakonec jsme museli rezignovat a jen s osobními zbraněmi a trochou dehydrované stravy vyrazili směrem na Tábor. Při nočním přesunu narazil Trpík kdesi u Týna nad Vltavou na českou četnickou hlídku, která jej nakonec po vzájemné domluvě propustila, ale při cestě zpět již našel ve tmě jen Cikána a Haninu. Velitel se nám ztratil a marně jsme ho hledali. Vydali jsme se proto na záchytnou adresu do Bernartic, kde však nacisté již v době heydrichiády vyvraždili rodiny, na které se teď chtěli obrátit o pomoc. Za této situace se naše trojice štvanců rozhodla přejít na Slovensko blíže k frontě. Hladoví a špinaví jsme putovali na východ a 26. července se ztratili Trpíkovi, kterého o den později jakýsi sedlák udal a na silnici Třebíč–Hrotovice  jej na cestě legitimoval a de facto zatkl agilní četnický strážmistr Bohuslav Pavlík z Valče. Pro vycvičeného vojáka by nebyl velký problém četníka zlikvidovat, ale Franta nechtěl zabít českého člověka a věřil, že se s ním domluví podobně jako s jiným četníkem před časem u Týna nad Vltavou. Jeho předpoklad se nevyplnil, a když viděl, že jej četníci nepustí, pokusil se na četnické stanici ve Valči spolknout jed. V tom mu bylo zabráněno a velitel stanice vrchní strážmistr František Vočka jeho zadržení nahlásil na okrese v Třebíči a odtud se o Frantovi dozvědělo jihlavské gestapo…

S Haninou jsme pokračovali dál v cestě na Slovensko, ale nacisté však již o nás věděli. Čekali na nás na mostě v Uherském Hradišti. Bylo to 5. srpna 1944 – měsíc a dva dny po našem vysazení. Přecházeli jsme most a za námi jeli dva chlapi na kolech. Když nás míjeli, jeden řekl, že má poloprázdnou duši. Seskočili z kol, že použijí hustilku, ale když se shýbali, objevily se v jejich rukou pistole! Byli nervózní a viděli jsme, jak se jim třesou ruce. Jdeme k nim pomalu blíž, ale za zády jsme již měli dalších pět chlapů se samopaly...

Nacisti zastavili nákladní auto a donutili nás, abychom si lehli na břicho a s hlavněmi samopalů u hlavy nás vezli do města, kde měli svou služebnu.  Chtěli vědět, kde máme jed. Já však ho již při našem putování ztratil. Chtěli mi hned pumpovat žaludek, ale nakonec mi uvěřili.

Po převozu na brněnské gestapo se pokoušeli zlomit naši morálku tím, že nám ukazovali české udavačské dopisy. Jeden byl psaný nevypsanou dělnickou rukou. V dopise bylo napsáno, jak vypadáme, jak jsme oblečeni a kam jdeme. Šli nám potom snadno v patách.

Tak skončila operace GLUCINIUM. Němci nás soustředili v Praze a přemlouvali nás k spolupráci, ale marně. Drželi nás na Jenerálce a potom na Pankráci, kde nás osvobodilo v květnu 1945 povstání, kterého jsme se potom zúčastnili. Náš velitel Lepařík sice náckům unikal ještě dva a půl měsíce po našem zatčení, ale nakonec dostali zradou i jeho a navíc ho zlomili a donutili k spolupráci…“

Zatčený velitel paraskupiny potom marně kličkoval mezi zradou a snahou se od gestapa odpoutat. Bohužel jeho nerozhodnost stála životy kpt. Josefa Šandery a por. Josefa Žižky z paraskupiny BARIUM. Když nacisté zjistili, jakou chce hrát Lepařík i poté s nimi obojetnou hru, Vítězslava Lepaříka uvěznili a nakonec popravili bez soudu 28. dubna 1945 v 7.45 hodin ráno v Malé pevnosti Terezín pod jménem Vítězslav Lepší a jeho tělo potom 3. května dopravili do krematoria při dole Richard v Litoměřicích. V posledních dnech svého života se zlomený voják opět zmužil a choval se hrdě jako skutečný důstojník. Míra jeho selhání nebyla po válce poměrně dlouho známa, čehož důkazem je skutečnost, že ještě 26. října 1946 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána in memoriam...

Jindřich Marek