Historik VHÚ odkrývá v nové publikaci „Prahu estébáckou“

Pracovník Vojenského historického ústavu Praha Prokop Tomek je autorem knižní publikace mapující budovy na území hlavního města Prahy, které sloužily v dobách komunistického režimu Státní bezpečnosti. Kniha vyšla v těchto dnech.

Ve kterých částech Prahy měla Státní bezpečnost nejvíce svých sídel, na kterých místech pracovaly její nejdůležitější složky, kde byli vyslýchání odpůrci komunistického režimu a co je v daných budovách dnes?

Na všechny tyto otázky odpovídá Prokop Tomek v publikaci nazvané Estébáckou Prahou, kterou vydalo nakladatelství Academia ve své řadě Průvodce. Kniha má kapesní formát a praktický ochranný obal, lze si ji dát pohodlně do větší kapsy kabátu a vyrazit na procházku pražskými ulicemi. Výlet po stopách estébácké minulosti možná nebude esteticky příliš povznášející a radostný, o naší nedávné historii se však chodec a zároveň čtenář dozví opravdu hodně.

Jádrem knihy je obsáhlý heslář, který čítá téměř devadesát položek-budov. Jde o menší, střední i velmi rozlehlá sídla, někdejší církevní stavby, činžovní domy, prvorepublikové honosné vily i kancelářské „krabice“ z období šedesátých až osmdesátých let. Ale také o věznice. U každé budovy je uvedena její přesná adresa, architektonická charakteristika a stručná minulost před rokem 1945.

Jádrem hesla je pak vztah budovy k práci StB: kdo přesně zde sídlil, který odbor či oddělení, co se tu odehrávalo, jak zde StB pracovala či co tu bylo uloženo za dokumenty. Na závěr hesla je zmíněno, jakému účelu budova slouží dnes, případně kdo je jejím vlastníkem U každého hesla je také fotografie objektu, u některých důležitějších budov je snímků více.

Hesláři předchází stručný nástin historie činnosti StB. Je zde i pasáž věnovaná působení sovětských poradců v Československu. Je pozoruhodné, co všechno československá strana sovětským bezpečnostním pracovníkům platila. Musel to být pro těch pár vyvolených na tehdejší poměry docela luxusní život. Už třeba jen proto, že bydleli v atraktivních bubenečských vilách.

Heslář je sestaven podle jednotlivých pražských obvodů. Velký počet sídel měla StB na Praze 1, v oblasti Starého města, Hradčan a Malé Strany. Jádrem byla oblast Bartolomějské ulice a přilehlé okolí. Nové Město je „obsazené“ již méně, stejně tak Praha 2,3,4 a 5. V té posledně jmenované zaujme například smíchovský dům Na Pavím vrchu, odkud je efektní výhled přes řeku a odkud bylo rušeno vysílání Svobodné Evropy.

Druhým estébáckým „rájem“ byla Praha 6, hlavně její rezidenční část v Bubenči. Jak píše Tomek, důvodem byl nejen fakt, že hodně zdejších vil zůstalo po válce prázdných a tudíž je vnitro zabavilo, ale i to, že ve vilách měli estébáci „soukromí“. Mnoho objektů se vztahem k Stb je možné nalézt např. v dnešní Pelléově ulici a jejím bezprostředním okolí. Jen v samotné Pelléově je to celkem sedm budov.

Za pozornost určitě stojí také rozsáhlý komplex Masarykovy studentské koleje, který je na rohu nynější Evropské a Thákurovy ulice. Tomek uvádí, že jde o jedno z nejméně známých sídel StB – a přitom jedno z nejdůležitějších. Právě zde bylo centrum boje proti odpůrcům režimu koncem 80. let, zde byly také ničeny dokumenty v listopadu a prosinci 1989. V roce 1978 bylo dokonce plánováno vybudovat v rozích budovy šest kulometných hnízd pro případ politických střetů a bouří. Dnes v budově sídlí ČVUT, je volně přístupná a do zdejší restaurace, někdejší estébácké jídelny, je možné zajít na oběd.

Po Praze 6 je výskyt budov v dalších částech hlavního města již opět chudší, na Praze 9 najdeme například jen jeden objekt. Heslář pak uzavírají objekty dvou zámků na okrajích Prahy – v Kolodějích a ve Vinoři.

Na závěr knihy může čtenář nalézt seznam tzv. propůjčených bytů, které jejich majitel, nájemník či správce propůjčoval Státní bezpečnosti ke schůzkám a další činnosti. Ke konci roku 1989 vedla Správa Stb Praha 80 propůjčených bytů (a dalších 52 tzv. konspiračních).

Jistou kuriozitou je pak ještě seznam krycích názvů hotelových a restauračních zařízení (platný od r. 1985). Hotely a restaurace jsou pojmenovány po osobnostech zcela nepolitických: hudebnících a spisovatelech. Hotel Alcron byl tedy pro estébáky Smetana, Esplanade Janáček, Flora Fibich, Jalta Čajkovskij, Parkhotel Korsakov a Zlatá Husa Wágner (i s tou nadbytečnou čárkou nad a). Hotel Adria pak byl Tolstoj, Solidarita Nezval, Balkán gril Čechov, moderní hotel Forum u Nuselského mostu byl poněkud nepřípadně „klasický“ Goethe a k dovršení všeho: botel Racek měl krycí jméno Hrabal, tedy po žijícím spisovateli, který se náklonností k režimu nevyznačoval.

Andrej Halada