Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

Od září 1914 byla druhá rakousko-uherská ofenziva do Srbska v plném proudu. Zprvu se zdálo, že tentokrát bude slavit úspěch. Rakousko-uherské armády pronikly do nitra země a vše nasvědčovalo tomu, že srbské království konečně srazí na kolena a vyřadí jej z války. Vše se ale změnilo ve druhé polovině listopadu, kdy došlo k bitvě na Kolubaře – střetu, který opět změnil poměr sil na frontě a zapříčinil další ponižující ústup rakousko-uherských jednotek zpět na hranice.

Boje na jihovýchodní frontě proti Srbsku zuřily již od srpna 1914, kdy armády podunajské monarchie pod vedením polního zbrojmistra Oskara Potiorka zaútočily z Bosny a Hercegoviny a poprvé překročily řeku Drinu v oblasti nejzápadnějšího kraje Srbska Mačvy. Přestože se v očích rakousko-uherských generálů i veřejnosti mělo jednat o pouhou „trestnou výpravu“, která měla malé Srbsko rychle vyřadit z války, samotný průběh ofenzivy je brzy vyvedl z omylu.

Nečekaná potíže

Rakousko-uherské jednotky byly rychle poraženy v bitvě na Ceru a po pouhých čtrnácti dnech vrženy zpět k ústupu za hranice. To však neodradilo Potiorka po doplnění a přeskupení svých vojsk naplánovat další úder, jenž měl přijít v září 1914. Byl zahájen krátce poté, co do útoku nečekaně vstoupili i Srbové, když jejich jednotky 6. záři překročily hranice Bosny a Hercegoviny. I oni však byli odraženi a nuceni stáhnout se zpět za Drinu.

Následoval již útok rakousko-uherské armády o síle okolo 450 000 mužů, jenž byl veden opět z Bosny a Hercegoviny přes Drinu. Zpočátku slavil úspěchy, když se rakousko-uherským vojskům podařilo mezi Zvornikem a Višegradem překročit řeku a po čtrnáctidenním boji zatlačit srbské jednotky hlouběji od hranic. Další postup však byl až do října zastaven, neboť muselo dojít k přeskupení sil. Zároveň se rakousko-uherské velení muselo vypořádat s černohorským protiútokem do Bosny a Hercegoviny.

Po doplnění střeliva a proviantu se ofenziva znovu rozeběhla a rakousko-uherské jednotky opět přešly do útoku. Přestože Srbové zkrátili frontu a posílili své řady o další armádu, rakousko-uherský tlak vedený po celé délce fronty mezi řekami Sávou a Drinou nakonec nevydrželi a byli donuceni vyklidit Mačvu. V polovině listopadu se pokusili zachytit v nových pozicích za řekou Kolubarou ve středním Srbsku. Brzy však byli donuceni ustoupit dál a rakousko-uherské jednotky 15. listopadu obsadily Valjevo. Srbská armáda se stáhla do pozic severně a západně od něj.

Nejprve výhra, pak porážka

Boje o Drinu rakousko-uherská armáda vyhrála a její velitel Potiorek již plánoval další postup do nitra srbského království. Proto svým jednotkám nedopřál ani na řece Kolubaře odpočinku a hnal je dále do nitra země. Nedbal však na to, že jeho sbory už byly krajně vyčerpané těžkými boji i dlouhým pochodem a trpěly nedostatkem zásob a střeliva. Také počasí nevěstilo pro další pokračování ofenzivy nic dobrého – denní teploty poklesly a listopadové deště brzy vystřídal sníh.

Srbskou armádu považoval za již prakticky poraženou a pokusil se se svými oslabenými sbory obchvátit obě protivníkova křídla, čímž ovšem oslabil střed své armády, aniž by vzal v potaz možný protiútok nepřítele. Boj o Kolubaru se rozhořel 15. listopadu. Neprobíhal však podle Potiorkových očekávání. Útok stále více vázl kvůli nedostatku komunikací, nepříznivému počasí i odhodlanému protivníkovi. Jeho jednotky sice nadále zatlačovaly nepřítele, postup vyčerpaných jednotek však začal svou neorganizovaností připomínat spíše ústup poraženého vojska.

Ofenziva dosáhla vrcholu 2. prosince 1914, kdy bylo obsazeno srbské hlavní město Bělehrad. Stalo se tak v den výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn.  Potiorek poté vydal rozkaz k obchvácení obou křídel srbské armády a očekával, že jí uštědří rozhodující úder.

To se ale nestalo. Ofenziva již dávno vyčerpala svůj potenciál a srbské síly, doplněné o zálohy i válečný materiál zaslaný Dohodovými mocnostmi, podnikly protiútok směrem na Valjevo k Užici. Boj zůstal nerozhodný až do 7. prosince, kdy byla rakousko-uherská vojska donucena ustoupit zpět za řeku Kolubaru. U Valjeva se ústup následně proměnil v bezhlavý útěk, jenž skončil až jejich ústupem za řeku Drinu a Sávu, přičemž srbským jednotkám padlo do rukou i rakousko-uherské dělostřelectvo a vozatajstvo.

Znovu v Bělehradě

Srbové se následně obrátili proti rakousko-uherským silám, které proti nim postupovaly směrem ze severu a postupně je zatlačili až zpět k Bělehradu. Když polní zbrojmistr Potiorek seznal, že bitva je prohraná, dal 14. prosince svým zbylým jednotkám rozkaz ke stažení za řeku Sávu. Srbové tak 15. prosince bez boje obsadili Bělehrad a od 20. prosince se na jejich území již nenacházela žádná rakousko-uherská jednotka.

Druhá rakousko-uherská ofenziva proti Srbsku skončila ještě neslavněji než ta první a z Potiorkovy armády se na hranice vrátily jen její žalostné zbytky. Nezdařený útok měl důsledky i pro samotného Potiorka, neboť byl poté zbaven velení a penzionován.

I Srbové však již byli naprosto vyčerpáni a spokojili se s opětovným obsazením svých hranic. Na balkánské frontě pak panoval relativní klid až do dalšího útoku Ústředních mocností na podzim 1915.

Petr Matějček