Nábojnice čili držák nábojnošů Silvestra Krnky

Český puškař a konstruktér Silvestr Krnka (1825–1903) představoval výraznou osobnost své doby. V roce 1849 zkonstruoval záklopkový závěr vhodný pro transformaci tehdejších perkusních předovek. Úspěchu v podobě zavedení svého závěrového systému se dočkal až o dvacet let později, kdy jej vedle jiných konstrukcí zavedla armáda carského Ruska. Důvody přijetí spočívaly především ve vhodnosti pro přestavbu stávajících zbraní s využitím podstatného množství původních dílů. Společně se zbraní došlo k zavedení Krnkova náboje s nábojnicí s tělem svinutým z mosazného plechu, jenž dostal označení 15,24 mm Krnka 1869.

Snaha o zvýšení rychlosti střelby z jednoranové zadovky přivedla Krnku v letech 1870–1871 během jeho pobytu v Rusku ke konstrukci tzv. ručního kulometu, pušky s automatickým otevíráním závěru při napínání bicího mechanismu. Ke zvýšení rychlosti nabíjení zbraně zkonstruoval také jednoduché ploché pouzdro s přihrádkami pro jednotlivé náboje, jež mohl střelec přidržovat levou rukou u předpažbí, takže měl při nabíjení náboje v dosahu pravé ruky. Pouzdro s náboji, vyrobené z lepenky, vyztužené šelakovým nátěrem, sice nazval libozvučně „nábojnoš“ (německy Patronenzubringer), avšak současné držení zbraně a pouzdra s náboji příliš praktické nebylo. Na konstrukci samotného nábojnoše získal Krnka privilegium č. 1508 s názvem Patronenzubringer aus Pappendeckel až v lednu 1874 a navzdory počátečnímu příznivému ohlasu ze strany rakouského eráru k rozsáhlejším zkouškám zřejmě nedošlo, natož k jeho zavedení do výzbroje.

Původní myšlenka připevnit nábojnoš ke zbrani dozrála v roce 1877 a kombinace lepenkové schránky na náboje s ocelovým pružným držákem dostala název zrychlič střelby (Schnell-Lader). Řešení mělo řadu výhod, jelikož mohlo být použito pro většinu zadovek bez nutnosti úprav zbraně, stačilo pérový držák zaklesnout na střední část pušky před závěr. Lepenková schránka vytvrzená šelakovým lakem vzdorovala nepříznivým klimatickým podmínkám, aniž by se její vlastnosti změnily.

Zrychlič střelby sice nabízel levnou, byť v konečném důsledku přechodnou alternativu, zvyšující rychlost střelby jednoranových zadovek, stále ale zůstávala nevyřešena otázka rychlého nahrazení prázdného nábojnoše po jeho vyjmutí z držáku na zbrani a odhození. Další nábojnoše sice mohl mít střelec uložené v sumce na opasku, to však vyžadovalo přibližně stejně složitou manipulaci, jako vyjímání jednotlivých nábojů.

V průběhu roku 1880 přišel Krnka s řešením pružného držáku z ocelového plechu, do něhož se daly připevnit tlakem pružných stěn jednotlivé nábojnoše naplněné náboji. Celou soustavu, již nazval z dnešního terminologického pohledu nepříliš vhodně „nábojnice“, tehdy však nepochybně malebně, mohl střelec nosit zavěšenou na opasku, snadno tak vyjímat jednotlivé plné nábojnoše a vkládat je do držáku na zbrani. Vyvinul ji v několika variantách lišících se konfigurací držáků a umístěním jednotlivých nábojnošů, ale také koženou chlopní se zapínáním na ocelovou olivu na přední stěně držáku.

Představa vojáka, jenž během usilovného pochodu, obtížen tornistrou, zbraní a výstrojními doplňky, ztrácí vlivem pohybu nábojnice na opasku jednotlivé nábojnoše, stěží může vyvolávat přesvědčení o upotřebitelnosti podobného vynálezu. Krnka jej nicméně nabízel carské armádě; není ale překvapením, že neúspěšně. Jednotlivé exempláře v jeho pozůstalosti a několik vyobrazení tak připomínají, jakými cestami se ubíraly jeho snahy o zvýšení rychlosti střelby.

Exemplář nábojnice získalo muzeum v roce 1925 převodem z Náprstkova muzea.